Dvě slova
„Půjdeš tam!!“
„NIKDY! Nebudeš mě nutit!“
„Říkám ti že ANO!“
Na naší rodinné fotce vypadáme celkem šťastně…
„TATI! PROSÍM!“
„Matka už ti jasně řekla, že se k nim přidáš! A já stojím za ní!“
„Nebreč a vstaň! Smrtijedi neřvou jako želvy!“
„Ale…“
„Žádné ale!! Zítra se k nim přidáš!“
Ale realita je trochu jiná…
„Říkám ti nebreč nebo ti vrazím!“
Vždycky jsem snila o šťastné rodině, ale nikdy se mi sen nesplnil…
„Bude z tebe Smrtijedka! Musí být!“
Chtěli po mě něco co sami po sobě chtít nemohli… a já nesměla odporovat. Dlouho jsem se ujišťovala a upínala k naději, že se vše změní. Ale sny byly zbytečné. O to krutější byla realita.
Udělala jsem to co po mě chtěli, udělala jsem vše co po mě žádal Pán… a k čemu mi to vlastně bylo?
„NE PROSÍM! NEDĚLEJTE TO!“
„Zabij je ty huso!“
„PROSÍM PANÍ!“
„Avada kedavra!“
„Vidíš, že to nebylo tak těžké.. je to legrační pozorovat tu špínu jak se plazí na kolenou, ale už mě to poněkud nudí.“
Vždy když jsem dostala práci… děsila jsem se těch dvou slov, které jsem pokaždé měla říci. Ale musela jsem…
Jsi ve službách temného pána!! Nesmíš ho zklamat!
Tyto dvě věty byly ve všech dopisech od mé rodiny. Vždy mi připomínali jaké hrůzy musím dělat, ale s potěšením. Psali to s potěšením… má vlastní rodina souhlasila s vraždami nevinných lidí.
„Collemanová, Malfoy!“
„Ano pane?“
„Dům Collemanových.“
A tak jsem dostala rozkaz. Rozkaz o dvou slovech a k vyplnění opět postačily dvě slova.
„Olivie? Co tady děláš tak pozdě?“
„Přišla jsem tě navštívit.“
„Snad k tomu máš dobrý důvod!“
„Mám. Zavolej i otce.“
Divím se, že jsem se chovala tak chladnokrevně. Snad za to můžou ty kvanta zabitých předtím.
„Tak copak nám chceš?“
Ne, mohli si za to oni. Byli chladnější než led…
„Přišla jsem splnit rozkaz,“
„Ro…?“
„Avada kedavra!“
Dvě slova, vyřklá dvěma lidmi a pak dva tupé nárazy na zem…
„Hmm. Nudné, mohla sis s nimi trochu pohrát.“
„Dej mi pokoj.“
„Tyhle hodiny vypadají dobře, vezmu si je sebou.“
Nikdy to nemuselo skončit zrovna takhle… Nebýt hloupé naivnosti a tvrdosti mých rodičů. Nemusela bych umírat v kaluži vlastní krve, vytékající ze všech ran způsobených v záchvatech šílenosti. Umírat zoufalstvím, vyčerpáním, děsem.
Nemusela bych skončit právě tady. V té hnusné slizké kobce spolu s ostatními smrtijedy, kteří nestačili uniknout. Nemusela bych poslouchat to zoufalé řvaní, kdykoliv se do blízkosti našich cel přiblížili mozkomoři.
Je to stejně zvláštní. Ve chvílích kdy jsou ti tvorové daleko, kdy se mi alespoň na pár okamžiků vrací racionální myšlení, přemýšlím o těch dvou smrtelných slovech.
Není těžké je vyslovit a namířit hůlkou proti člověku. Ale žít s vědomím, že jste skončili něčí život… a pak… potkat mozkomora. Vidět znovu jejich zoufalý pláč. Prosby. Navždy vyhaslé oči.
Dvě slova, jež zrujnují vše.
Smrt se ke mně blíží. Cítím to. Už nejsem schopna se ani zvednout a dojít si pro jídlo, které mi ty zrůdy daly před mříže. Stejně by to nemělo smysl. Jen co se miska s jídlem dotkne země, vrhnou se na ni hromady krys.
Krvácím, tupě zírám do cely dalšího vězně, jež si v záchvatu hysterie trhá prostěradlo, aby se na něm mohl po chvíli oběsit. Před očima se mi znovu objevují desítky tváří prosící o život. Přichází kontrola vězňů… kontrola, kterou nejspíš nepřežiju.
Brzo se spolu uvidíme matinko. Jsi spokojená kam až jsem to dotáhla?! Doufám, že se na mě díváš a vidíš jak vysokého postavení jsem dosáhla. Mám dokonce samostatnou celu…
Mráz. Jako by do mě vstoupil duch ale tisíckrát horší, miliardy malých jehliček zabodávající se mi do těla. Zvuk. Pomalý chrčící nádech…
Ticho...
Komentáře
Přehled komentářů
No pěkná depres =)
...
(barbora, 21. 5. 2007 20:39)musim suhlasit so Susan, ze je to take pekne a mrazive :))
úúúúúúúúúúúú
(Susan, 21. 5. 2007 15:41)Cos to měla za náladu? Dobrý konec, takový......... zvláštní. Pěkný a mrazivý zároveň. Nwm jak to popsat. Ale napsalas to moc hezky :)
=))
(Maysie, 2. 11. 2007 23:46)