Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Rodiče

9. 11. 2007

Podzim. Krajina zbarvená do mnoha a mnoha odstínů krásných barev. Stromy si studeným větrem nechávají odnášet své uschlé listí. Klid. Nikde nikdo. Všichni studenti schovaní v útrobách hradu u teplých krbů.

Jen jedna osoba bez hnutí stojí u břehu bradavického jezera. Ledový vítr, který by roztřásl i největší otužilce jí zjevně nevadí. Nezdá se, že by si byla vědoma svých, na kost promrzlých rukou, rozcuchaných vlasů a ledových tváří.

Slza. Osamělá slza, za kterou se během pár vteřin kutálela další a další. Nedaly se zastavit.

Ztěžka se posadila na zem, rukama objala kolena a povolila uzdu svým emocím. Vždy je perfektně ovládala. Jak se opravdu cítila, věděla jen ona sama. Svět okolo viděl pořád tu stejnou Lily, příjemná, rozesmátá a neustále zahrabaná v knížkách.

Zajímal se ale někdo o to, proč je tak ráda sama zavřená v knihovně? Zajímal se snad někdo o to, že při čtení neobrací stránky? Každý si myslel, že nesnáší, když jí někdo ruší při čtení. Omyl. Knihy byly záminkou. Zírala na stránky, které měla před sebou, ale nevnímala je. Neustále snila. Snila o tom, jaký úžasný život by mohla vést. Jak bude úžasný její budoucí život... ale zapomněla na realitu. Na tu trpkou skutečnost, kterou jí dnes upamatoval jistý spolužák.

Bylo to jako rána kladivem. Náhle stála nohama na zemi. Představy a sny nenávratně ztracené. Zůstalo jen zoufalství. Zoufalství, smutek a neuvěřitelná tíha emocí, které už příliš dlouho držela pod pokličkou. Utekla, aby skryla slzy.

Smrt obou rodičů. Neuvěřitelně krutý dopis od její sestry. Nechápala jak dokázala skrývat smutek... vlastně, ani ho neskrývala. Vydržela jen díky tomu, že si vylévala vztek na jiných...

Už se nesnažila slzy utírat. Bylo jich příliš mnoho. Musela si to přiznat. Byl tady jen jeden, který to vždycky schytal. Člověk, kvůli kterému tady teď sedí a brečí jako malá holka. Člověk, který donutil zastavit se a dohonit realitou.

James Potter. Kdyby jí nebylo tak mizerně, nejspíš by se hystericky rozesmála. Ten samý Potter, který se choval jako malé dítě, ten samý Potter, který se jí předešlé tři roky snažil všemožnými způsoby sbalit, ten samý Potter, který jí právě ze srdce vyčetl všechny ty urážky a zlomyslnosti, které mu provedla. Všechny ty bezdůvodné hádky, které vyvolávala.

Bylo ji ještě hůř. Jak mohla?! Jak si mohla zahrávat s člověkem, který ji miloval! Jak mohla být tak arogantní a krutá k muži, jenž se pro ni změnil aby dokázal jak moc ji má rád?

Pod návalem vzlyků se jí roztřáslo tělo.

Nevšimla si, že k ní pomalým krokem někdo přichází. Zaregistrovala ho až ve chvíli, kdy si vedle ní sedl a objal okolo ramen.

Když zvedla hlavu, aby zjistila, kdo to je, srdce jí vynechalo několik úderů.

Chvíli si prohlížel její obličej, zmáčený slzami a červený od mrazivého větru. Bolest, která se jí zračila v očích byla neuvěřitelná. Pak si ji přitáhl více k sobě a nechal ji, aby si opřela hlavu o jeho hruď.

Nechápala, proč tady s ní je. Ale byla mu nesmírně vděčná zato, že přišel. Najednou měla někoho, o koho se opřít. Někoho kdo se jí dotěrně nevyptával, jako to všichni v okolí měli ve zvyku, ale prostě ji nechal vyplakat.

„Promiň.“ prolomila to ticho, vyplňované jen tichým šploucháním vody v jezeře, „Promiň mi všechno co jsem ti kdy způsobila. Nechtěla jsem ti ublížit...“ její hlas se podobal hlasu opilce, nemohla mluvit, slova ji uvízla v krku a nemohla ven, i když chtěla pokračovat.

Ten, komu to bylo určeno, si ji k sobě místo odpovědi pevněji přitiskl.

Potoky slz neměly konce. Možná tam strávili hodinu, možná dvě, tři... Cestu do hradu si ale nepamatovala. Usnula mu v náručí.

 

Druhý den vstávala s oteklými víčky a podivným tlakem kolem žaludku. Žádné pozitivní myšlenky nepřicházely, ani její spolubydlící se jí nesnažily nějak pomoct.

V koupelně si jen rozčesala vlasy a opláchla obličej. Neměla chuť se nějak upravovat. Neměla chuť vůbec na nic.

Jako ve snách došla do učebny kouzelných formulí a posadila se úplně dozadu, kde na ni téměř nebylo vidět. Pohledem přejížděla studenty, kteří vcházeli do třídy. Jejich smích ji vytáčel, nedokázala být v místnosti s někým kdo je šťastný, když jí bylo mizerně. Chvíli uvažovala nad tím, že prostě odejde. Jenže když konečně vstala, vklopýtal profesor a neměla jinou možnost, než se znovu posadit a vydržet.

 

 ***

 

Bylo to už pár týdnů co se téměř přestala bavit s okolím. Pár týdnů, které strávila učením se a uvažováním nad tím co hodlá dělat. Nic. Tohle bylo všechno na co zatím přišla.

Byl prosinec. Studenti se radovali nad blížícími se prázdninami ale ona se jich děsila. Budou to první vánoce, během kterých už nemůže jet k rodičům. První během, kterých nedostane žádný dárek. Po zádech jí přejel mráz. Proč? Proč zrovna oni?

„Slečna Evansová!“

„Ano paní profesorko?“ zamrkala a upřela svůj pohled na McGonagallovou.

„Tedy mohla by jste tady panu Blackovi vysvětlit princip kouzla, které dnes probíráme?“

Na nic nečekala a začala slovo od slova papouškovat učebnici Přeměňování pro sedmý ročník. Ani si neuvědomovala, že něco říká, mluvila jako robot. Příkaz byl zadán, požadavky jasné a splnění neuvěřitelně lehké.

 

 ***

 

„Evansová!“ ozval se za ní hluboký hlas. Zastavila se v chůzi a otočila se.

„Hmm?“

„Co se to s tebou děje?“

„Nic, chovám se tak jako vždycky.“ pokrčila rameny a chtěla pokračovat do knihovny. Jeho ruka jí v tom ale zabránila.

„Je to kvůli tomu, co jsem ti řekl?“

„Pottere, neřekl jsi mi nic co by nebyla pravda. Uznávám, že jsi mi tím solidně podkopl nohy a já spadla do těch sraček kterým jsem se hodně dlouho bránila. Není to tvoje vina, jen si ten proces pádu urychlil.“

Zamračeně ji sledoval.

„Hele, je mi jedno jestli mi rozumíš, věříš nebo o co se snažíš. Prostě mě nechej. Jasně jsi mi řekl, že ti na mě nezáleží. Pust mě.“

„Lily...“

„Žádný Lily! Nechej mě být!“ zvedla hlas a pokoušela se mu ruku vyškubnout.

„Co se stalo?“ nedal se odbýt.

„Co by se mělo stát! Nic! Jenom nesnáším vánoce! Nesnáším!“ slzy, které se urputně snažila zadržet se jí znovu rozkutálely po tváři. Kdyby ji nezachytil, spadla by na zem. Nechtěla zase brečet, myslela si, že tohle už má dávno za sebou. Ale v jeho přítomnosti... nevěděla co se to s ní děje.

„Jsou pryč. Chápeš to? Oni... zabili se ve vlaku. On – vykolejil. Jsou m-mrtví.“ koktala zatímco on ji pevně objal, „Víš co je n-nejhorší? Ne to, že nemám s kým trávit V-vánoce, nemám kam jít a už nikoho nemám. Ale to, že si nepamatuju co jsem jim naposledy řekla. Už si nevzpomínám na jejich h-hlas!“

Nechápala proč mu to říká, vždyť mu to mohlo být úplně ukradené. Ale muselo to z ní ven. Nevěděla komu se svěřit. Měla pocit, že se k ní všichni obrátili zády, nikoho nezajímaly její problémy.

„P-promiň, že tě tady zatěžuju svýma problémama,“ odstoupila od něj a otřela si tváře, „Doufám, že si alespoň ty Vánoce s rodinou užiješ.“ pokusila se o úsměv a chystala se odejít.

„V to doufám taky, ale s rodinou to už nebude.“

Překvapeně k němu zvedla oči, „Jakto?“

„Jsou mrtví,“ promluvil, jeho hlas zněl neuvěřitelně prázdně, „Zemřeli na jednu nemoc, před pár měsíci.“

Její zorničky se roztáhly v překvapení a zděšení zároveň.

„Proboha. Já – je mi to líto. Omlouvám se - neměla jsem - proboha.“

„Vidíš, nejsi jediná kdo tady spadl do ‚sraček‘.“

„Jamesi, je mi to líto. Omlouvám se. Kdybych věděla co se stalo.“

 

 

 ***

 

Stála před jejich hrobem. Velká deska z šedivého mramoru, na které byly stříbrně vytesány jména jejich rodičů a data jejich úmrtí způsobovala, že pocítila obrovskou bolest. Kdyby si alespoň vzpomněla na tu poslední věc, kterou jim kdy řekla. Kdyby... kdyby.

Chtěla by alespoň pár minut, aby se s nimi mohla rozloučit, aby jim mohla do očí říct jak moc je má ráda. Jak strašně moc jí schází.

Petúnie jí ani neřekla datum pohřbu. Neřekla jí nic. Jen ji v dopise vyčetla, že za to všechno může.

Vztáhla ruku a dotkla se jednoho z písmen. Kámen. Ledový kámen.

„Miluju vás. Mami, tati.“

Jednoduchým pohybem hůlky, vyčarovala věnec, který položila na hrob. Naposled se podívala na náhrobek a přemístila se pryč.

V dálce před sebou, viděla u jednoho z hrobů, pokrytých sněhem, stát vysokou postavu v hábitu. Vydala se přímo k ní.

Stál tam a sledoval náhrobek, který suše oznamoval data úmrtí. Stejně jako ona nevnímal okolí. Před ním ležely dvě kytice růží, opřené o náhrobek.

Když došla tak blízko, že mohla vidět jeho slzy, ledová ruka ji sevřela srdce. Došla až k němu. Věděla, že by se už měli přemístit do Prasinek, jak to nařídil Brumbál, ale nemohla ho vyrušit, loučil se.

„Přijdeme pozdě.“ vydechl zničeně.

„Vím.“

„Tak proč mě tady necháváš stát?“

„Vím jaké to je. Půjdeme až budeš chtít.“

„Díky.“

Nastalo znovu ticho, které jen občas přerušilo zaskučení ledového větru, nebo pád sněhu z větve stromů.

„Každý rok, když jsem přijel na Vánoce, mě mamka objala a dala pusu na tvář, celá nadšená, že mě má zase doma a vnutila mi láhev máslového ležáku, abych se zahřál. Táta mě poplácal po zádech a konstatoval, že jsem vyrostl. Vždycky jsem to bral jako otravu... ale teď. Teď bych zato dal život.“

Její ruka mu vklouzla do zmrzlé dlaně a pevně ji stiskla.

„Nikdy si neuvědomíme co máme, do chvíle, kdy o to přijdeme. Tvoji rodiče byli určitě skvělí, neměl bys na ně vzpomínat v slzách ale spíš s úsměvem.“

„Jo. To mi říká ta pravá,“ chabě se pousmál, „Ale máš pravdu.“ kývnul, volnou rukou si setřel slzy a obrátil se k ní

„Chovám se jak ženská.“

„A to řekl kdo?“

„Zatím nikdo, ale kdyby mě viděl Sirius, tak by to neopomněl dodat.“

„Nic proti, ale Sirius je v tomhle směru tak trochu debil. Kdyby tady leželi jeho rodiče, křepčil by radostí.“

Oba dva se usmáli.

„Měli bychom se vrátit do Prasinek.“ poznamenala, „A ten tvůj Máslový ležák pro zahřátí by taky nebyl špatný. Co se takhle stavit k Rosmertě?“

Překvapeně se na ni usmál a vděčně stiskl ruku, která mu už hodnou dobu zahřívala dlaň.

„Dáváš šanci?“

„Víc než to.“





tady anglický text

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-¨)

(haňula, 18. 11. 2007 12:43)

krásná smutná povídka

Janieeee!

(Susie, 14. 11. 2007 13:49)

Ja jsem na ten koment upe zapomnela :( Stydim se stydim :( Muzes mne ukamenovat, jestli ti to dela radost :D
Povidka byla skvela, mne se strasne libila. Bych rekla ze to je to nejlepsi cos napsala. (dokonce mi tato povidka dava vetsi pocit uspokojeni nez ta "ehm ehm" :D ) No ty sama vis jak me tohle dojalo... takze to radsi cist znovu nebudu, jelikoz jsem ve skole a asi by to vypadalo blbe, kdybych se rozbrecela nad monitorem :D

=))

(Maysie, 10. 11. 2007 17:15)

No pěkná..! *běží pro kapesník* vážně..až mi málem slzely oči.. =)

jééé

(Hayddé, 10. 11. 2007 10:12)

oh,to je krásný...nic tak krásnýho semdlouho nečetla..fakt nádhera...