Jdi na obsah Jdi na menu
 


2 - kapitola

20. 5. 2006

„To je skvělé! Já jsem taky čarodějka!“

„Vážně! A kolik je ti let?"
„Patnáct!"
„Takže to budeš chodit do stejného ročníku jako James!" To je milé. Byla bych ale radší kdybych věděla který to je.
„No tak kluci! Pojďte se přece seznámit!" zavolá na ně Liz. O chvíli později si to trojce přikráčí až k nám.
„Pánové! Tohle je Liz Cooková!" oznámí jim Alan a i se svou ženou zmizne.
„Ahoj!" usměju se na ně. Zkusíme bejt milí... jací budou oni. Ále! Oni se taky usmívají.... hmmm...
„Ahoj! Remus Lupin." podá mi ruku jeden z nich. Vypadá nemocně... nějak bledý.
„James Potter." potřesu si s ním rukou a zkonstatuji, že je hezký... velmi hezký... a má brýle.
 „Sirius Black." vmáčkne se ke mě třetí. Nejhezčí z nich, hodí na mě usměv filmový hvězdy a čeká, že mu snad skočím okolo krku.
„Hmm..." pokývu hlavou pustím jeho ruku a přesunu pohled na Remuse, ,, Prý chodíte do Bradavic..." převedu řeč na něco co mě zajímá daleko víc. Rem se rozpovídá a já ho zaujatě poslouchám.
Na chvíli ho přeruší James s tím, že bychom se mohli posadit. Jakmile jsme si sedli, dostalo se mi pokračování. Sirius naproti, mě propaloval pohledem. Začínám tušit an co si asi z Jamesem před dvaceti minutama plácli.
„No a pak jsou pravidelné zápasy mezi kolejemi ve famfrpálu..." Famfrpál! To mě zajímá! V minulé škole jsem byla odrážečkou!
„Ehmmm....ehmmm..." odkašlal si James.
„No... o tom ti poví James on je totiž kapitánem našeho družstva..."
„Vážně!" usměju se a přetočím celou svou pozornost k němu. Rozpovídá se ještě víc než Rem a za chvíli spolu vedem debatu o kvalitách svých oblíbených famfrpálových družstev. Jediný kdo za celu dobu nepromluvil byl Sirius. Najednou se z obýváku ozvala hudba. Rychlá hudba. James najednou přestal vysvětlovat Vronského fintu a otočil se na Siria.
„Smím vás požádat o tanec vaše sličnosti?" nabídne mu Sirius ruku.
„Ó ano!" odpoví mu pisklavým hláskem James a předstírá, že je v rozpacích. Zvednou se a na betonu před stolem se začnou svíjet v neidentifikovatelných kreacích. Já s Remem se naopak svíjíme smíchy. Když se konečně znova posadí a já se alespoň trochu uklidním, nedá mi to a musím se zeptat.
„To vyvádíte takový kraviny pořád?"
„Pořád, pořád.... chceš nějaký slyšet?" nabídne se Sirius.
„Jasně!"
Dal se do vyprávění a na nějaké párky jsme úplně zapoměli. O půlnoci nás přerušili rodiče s tím, že by bylo vhodné jít spát. Rozloučila jsem se a zapadla do pokoje.
Převlékla jsem se do volného trika, které mám na spaní, zapálila krb a sedla si před něj. Spát se mi nechtělo oni náhodou. Asi deset minut jsem zamyšleně pozorovala plameny, když mi něco začalo ťukat na okno.

Když přistoupím blíž, rozeznávám obrysy dvou sov. Opatrně otevřu jednu tabuli skla aby mohly vletět dovnitř. První sova přistála na židli u stolu a v klidu mi nastavila nožku abych si mohla vzít dopis. Jakmile jsem ho odvázala roztáhla křídla a byla pryč. Obálka byla těžká - přišla z Bradavic, ale na jiný postřeh mi už nezbyl čas, protože jsem musela jít zachránit Kess ( křeček) před sežráním. Ta druhá sova je naprosto šílená. Poletuje po pokoji, útočí na akvária, naráží do zdí a houká o sto šest. Nějaká dezorientovaná... Pokusy o chytnutí vzdávám. Přes akvárka přehodím deku, sednu si na postel a vezmu Bradavický dopis. Zajímavé... musím se zeptat kluků kdy půjdou na Příčnou. Z přemýšlení mě vytrhne dutý zvuk. Rozhlédnu se a spatřím onu uhoukanou sovu, jak pomalu sjíždí po stěně dolů a zobákem mi do ní dělá rýhu. Nejspíš bude mít pořádný otřes. Takovou pecku vydrží málokterá bez poškození. Odvážu jí kousek pergamenu z nožky a položím ji na polštářek.

Ahojky Liz!
Právě nám přišly dopisy z Bradavic! Nechtěla by ses k nám připojit, když půjdem na Příčnou?
James

Na nic nečekám popadnu propisku a načmárám odpověď.

Jasně, že se přidám! Jen kdy?
Liz

No jo! Po kom to teď ale poslat? Jeho sova má pro dnešek dost, my žádnou nemáme a já lítat neumím! Do okna mi opět začne něco ťukat. Otevřenou tabulí vyhlédnu ven a do oka mě trefí malý kamínek.
„AU!"
 „Promiň!" ozve se naproti mě. No to snad ne! Oni mají okno do svého pokoje naproti mému! Nějaká moc velká náhoda!
„Proč neodpovídáš?!" vyjede na me James.
„Protože se tvoje sova namlátila do stěny a teď je mimo provoz!" kývku hlavou směrem k polštářku ležícímu v blízkosti okna. Až teď si všimnu jak je mi do pokoje krásně vidět!
„Viděl jsem..."
„Aha! Jak dlouho se tu na mě čumíte?!"
„Jenom chvilku..." za Jamesem se ozval výbuch smíchu, „Ticho volové! Nemusíte na nás upozorňovat!" otočí se na ně.
„Jenom chvilku! No to určitě! Kápni božskou!"
„Tak celou dobu! Trestný to není!"
„Není... ale za to pěkně trapný!"
„No jo no..."
„Tak kdy chcete jet na Příčnou?!"
„Nevím musím se zeptat mamky..." pokrčí rameny.
„Klidně tam můžem zajít zítra v jednu odpoledne od nás letaxem!" ozve se ze zahrady paní Potterová.
„Áááá!" James se příšerně leknnul a málem vypadl z okna ven, ,, Mami!" vykřiknul. Při pohledu na jeho bledý obličej se rozesměji.
„Ano synku?" ptá se nevině.
„Jak dlouho nás posloucháš?"
„Posloucháte!" ozve se i Alan.
„Víte, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné?!" vyjede na ně. Znovu se směji.
„Zrovna ty máš co říkat o slušnosti!" dostanu ze sebe. Jen se na mě zašklebil a znova se zaměří na rodiče.
„A co vy tu ještě děláte! Neříkali jste, že už jdete spát?"
„Povídáme si s Kate a Michaelem... my jsme narozdíl od vás o hodně starší a spát můžeme kdy chceme!"
„Já zapoměl! Vy přeci můžete všechno!" vztekal se James.
„Ale Jimmiku!" usměje se Alan. Tentokrát už se neudržím a sjedu z okna na podlahu a svíjím se v záchvatech smíchu. Kluci - soudě podle zvuků linoucích se z jeho pokoje - na tom nejsou o nic líp. James je celý červený, ještě něco na rodiče zavrčel a nejspíš si šel lehnout, protože z okna zmizel. Uklidnila jsem se teprve až se mi ozval plný močový měchýř, to přišel na slovo záchod. Vyčerpaně jsem vlezla do pokoje, zapadla do postele a okamžitě usla... ten smích mě nějak zmohl.

***

„Dobré ráno!" prosvištím v osm kolem stále ještě z větší části spící mamky a přibouchnu jí dveře do koupelny před nosem.
„Jak pro koho..." odpoví naštvaně.
„Tys pila!" trumfuju.
„To sem průhledná jak igelit?"
„Tak trochu!" usměju se a skočím pod sprchu.

„Čauky!" vlítnu po hodině převlečená do kraťásků a trika, upravená a umytá do kuchyně. Mamka s taťkou se po sobě zničeně podívají.
„Jak ty to děláš..." zakroutí hlavou mamka.
„Co?"
„Hned po ránu tak čilá! I přes to, že si včera šla spát okolo jedný."
„Jó! Kdo umí ten umí!" začnu se vlnit v rytmu písničky, která právě vyhrává v rádiu. Zatím co vesele připravuju toasty, kakao a kafe na snídani (mamka toho není schopná), tak mě oba rodiče pozorují.
Po deseti minutách před ně položím hotové toasty a hrnek pořádného kafe. Sama se vrhnu na kakao. Vesele se najím, vezmu vodítka a vyrážím na zahradu si chytit Alexe s Ronem ( psy). Volám volám, ale stále se nikde neobjevují. Tak jsem si na protáhnutí udělala na trávě pár hvězd, stojek a přemetů ( kdysi jsem chodila do gymnastiky). Zpoza domu se najednou vyřítí Alex.
„No konečně! A kde máš Rona!" Alex zaštěkal a z křoví v rohu zahrady se pomalu vyplazil Ron.
„Tak jdeme psiska!" usměju se a vydám se s nima na ranní běh. Z vedlejší zahrady mě udiveně pozoruje pět párů očí.
„Dobrý den!" pozdravím je.

„Dobrý... kampak?" usměje se na mě Liz.
„Zaběhat si! Oni potřebují pohyb, jinak by nám asi zdemolovali barák!" kývnu hlavou ke psům.
„Můžem se přidat?" zašklebí se James.
„Když chcete? Proč ne?! Alespoň mi to tady někdo ukáže!"
Za pár minut jsme všichni vyrazili do ulic. James běží vedle mě a popisuje každý barák. Zná to tady opravdu dobře. Sirius s Remem běží šílenou rychlostí a smějí se nám, že běháme pomalu.
„Však on je ten elán brzo opustí!" ušklíbla jsem se.
„Souhlasím..." ozval se James.

o půl hodiny později...

„Jame... Jamesi! Po... počkejte na nás!" chrchlal naprosto červený Sirius a Remus, když jsme je svým stálým tempem míjeli.
„Vydrž Tichošlápku! Za pár minut jsme doma!"
„Pár MINUT! Víš co to je?! Já už se nemůžu ani pohnout!"
„Víte kde bydlím! Tak si tam pomalu dojděte!" usmál se na ně a pokračovali jsme dál.
„Tichošlápku? Co to je za přezdívku?" takovou jsem ještě neslyšela!
„Prostě Tichošlápek... jednou mě to napadlo a už mu to zůstalo..."
„A přezdívky vás ostatních?" to sem zvědavá s čím se vytasí.
„Remus je Moony..." hmm... zajímavé, ,, Petr je Červíček..." musím se usmát. Podle čeho ty přezdívky asi mají?
„A já Dvanácterák!" projede si rukou vlasy. Rozesměju se.
„Co je ti k smíchu?!"
„Podle čeho si tu přezdívku prosím tě dostal?! To už máš tolik parohů nebo co!"
„Ty..." vystartuje za mnou. Nasadím své maximální tempo a jen tak tak mu unikám. U nás hodím salto přes plot ( je nízký, takže to nebyl problém) a posadím se na trávu.

„Tady už nemůžeš!" vypláznu na něj jazyk.
,, Vážně?" přeskakuje plot a už mě lechtá. Naštěstí nejsem lechtivá.
,, Odvoláš to?!"
,, Ne... Měla bych?" usměju se na něj. Pokračuje...
,, Víš asi bych ti měla říct, že nejsem lechtivá..." oznámím mu jakoby nic. To ho asi naštvalo. Přehodil si mě přes rameno, donesl k nim do zahrady a položil na zem. Přes zavřené oči jsem neměla ponětí o tom co na mě chystá. Na chvíli někam odešel. Upřímě doufám, že se dožiju zítřka. Místo útěku se zaposlouchám, když mě chce zabít tak mě zabije kdykoli. Útěk nepomůže. Ticho kolem mě je nádherné. Narušují ho jen ptáci a další hlučné breberky v trávě. Takový krásný klid přeruší moje
,, ÁÁÁÁ! Jamesi! Ty kriple!" Ten debil na mě pustil studenou vodu! Kdyby studenou! Ledovou! Ta měla beztak tři stupně! Ani nevím jak, ale během vteřiny jsem byla na nohou. Vyděšeně jsem se zadívala na hadici, kterou držel v rukách. To je podvod! Myslela jsem, že má jen nějaký kýbl!
,, Tak co! Odvoláš?" Nechci být díky té vodě nemocná, ale na druhou stranu! Přece se jen tak nevzdám?!
,, Ne. A tím, že mě tady budeš kropit ničeho nedosáhneš! Leda tak průseru!" usměju se na něj. Chvíli mu to šrotovalo v hlavě potom se otočil a vodu vypnul.
,, Věříš mi, že jsi první holka, která mě dokáže ukecat?" přeměřuje si mě kritickým pohledem. Zašklebím se na něj a rychle prchám domů.
,, Tak za deset jedna u vás jo?"
,, Jo!"

,, Kdes byla tak dlouho?!" vyptává se hned taťka. Hlídá si mě jako oko v hlavě.
,, Kluci... teda spíš James mi ukazoval okolí."
,, Aha... a proto si celá mokrá?" ty jeho otázky mi občas lezou i ušima.
,, Ne... když mi řekl jejich přezdívky, urazila jsem ho..."
,, A jakou přezdívku má?" zeptala se se zájmem mamka.
,, Dvanácterák!" pronesla jsem vážně a vzápětí vyprskla smíchy.
,, To má tolik parohů?" usmál se taťka.
,, Vidíš! Tímhle jsem ho urazila!" dodala jsem na schodech do mého pokoje.
Převlékla jsem se, lehla si na postel a popadla nějakou knížku. Do oběda mám hromadu času... trochu si odpočinu než se vydám dolů...

,, Liz! Oběd!" Volá na mě mamka z kuchyně. Podívám se na budík. To už je půl jedný! Ten čas ale letí! Seběhnu dolů a posadím se ke stolu.
,, Kolik chceš polívky?"
,, Hodně! Mám hlad jak vlk!" ta dnešní snídaně byla nějaká malá... a potom sem hodinu běhala po městě... potřebuju uspokojit svůj žaludek.
,, Dobrou chuť!" popřeje mi taťka, když přede mě mamka postaví talíř plný červené tekutiny. Rajská! Blééé! Tak tohle ne! Rajskou nesním ani kdyby mi za to zaplatili! Už od mala je mi z rajčat špatně. Vyhýbám se jim jak čert kříži.
,, Co je? Neměla si náhodou hlad?" diví se mamka.
,, Měla a pořád mám! Jenže blít se mi opravdu nechce!" upozorním ji. Povytáhne obočí (takhle se zatváří pokaždé když zjistí, že na něco zapomněla).
,, Na stole jsou brambory a maso..." kývne hlavou směrem k lince. Rychle popadnu další talíř a naložím si na něj obrovskou porci.
,, Zbylo na nás něco?" směje se taťka.
,, Jo... polívka!" kroutí hlavou mamka, ,, Sníš to vůbec?"
,, Že váháš!" uklidním ji. Během chvíle je celá porce ve mě. Taťka jen valí bulvy. Usměju se, talíř hodím do dřezu a běžím do pokoje převléct se.
No jo! Ale co si obléct! Je horko, takže nějakou sukni. Hrabu se skříní a konečně nacházím to co hledám - dlouhou bledě modrou sukni a k ní bílý zavinovací triko. Mám to štěstí, že nacházím i zelený žabky. I můj šatník mě dokáže občas příjemně překvapit. Váhám jestli mám na převléknutí použít zástěnu. Nenápadně mrknu klukům do okna. Sirius je na něm doslova přilepený zírá jak tele na nová vrata. James se vedle něj směje, jelikož si všiml, že se na ně dívám a naznačuje mi rukou, jak hodně Siriovi přeskočilo. Dělá při tom takový xichty, že se musím smát. Lepší kámoše jsem vážně nemohla potkat!
Nakonec přece jen použiji zástěnu. Převlečená se podívám do zrcadla. Překonávám se! Dokonce mi to i sluší! Vlasy párkrát projedu hřebenem a nechávám rozpuštěný. Líčit se nehodlám.
Seběhnu schody a dole málem porazím taťku, který pro mě chtěl zajít.
,, Sluší ti to!" pochválí mě, významě povytáhne obočí a usměje se, ,, Tak, který?! Svěř se!"
,, Co?" nechápu! Není mu náhodou špatně?
,, Který z těch kluků?" zeptá se znovu. Dostávám záchvat smíchu (kolikátý už?). Představa, že bych s některým z nich chodila je vážně směšná. Taťka pochopil a dál se nevyptával. Než jsme se vydali k Potterům pořádně nadechla abych se uklidnila. Zabralo to.
,, Čau!" usměju se na kluky a Potterovy.
,, Ahoj!" odpoví.
,, Ty Liz půjdeš první... ukáže na mě Alan. Pomalu vlezu do krbu, ,, Příčná ulice!" Nééé! Tohle nemám ráda. Z toho točení se mi začíná zvedat žaludek. Ať už to skončí! Prosím! Konečně jsem vypadla ven a naštěstí to ustála. Bože! Který blb vymyslel letax! Najednou kolem mě proletí James. Neměl taková štěstí a neustál to. Naneštěstí pro něj nebyl jediný. Konečně se zvedl a znovu ho smetl Sirius a po něm i Remus. Místo abych jim pomohla, směju se.
,, Tak mládeži! Dost blbin a jde se nakupovat." zavelela Liz a ostatní rodiče se k ní přidali.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

www.jennyss.blog.cz

(Jenny, 9. 11. 2007 14:42)

Tak tahle povídka mě vážně chytla, super.