20. kapitola - Konec
„Nechápu, proč si nás do toho namočila všechny,“ začal Rem, když jsme se proplížili hradem a vyšli na pozemky. Sice je prefekt a večerka bude až za hodinu, jenže Filch by si stejně něco našel.
„Snape tam visel, všichni se mu smáli a nikdo z vás nic neudělal proto, aby mu pomohl. James mu chtěl stáhnout spodky, ale opět se nikdo z vás nehnul. Když sem tam po Jamesovi řvala, tak sem čekala, že se mě někdo zastane. Obzvlášť mě mrzelo, že tys raději dělal jako bys nic neviděl. Myslela jsem, že u nich máš alespoň trochu respektu.“
„Byli to mí jediní přátelé…“
„A ty sis myslel, že kdyby ses jim postavil, tak se na tebe vykašlou co? Něco ti řeknu - občas býváš neuvěřitelně tupý co se vztahů týče. Oni tě brali, berou a do konce života budou brát jako skvělého kamaráda! Něco jako…“ zasekla jsem se, mluvili jsme až příliš nahlas a předpovídat, že nikdo jiný, krom nás tady není, by byla hloupost.
„ - můj malý chlupatý problém -“ doplnil Rem a po tváři mu přejel úsměv.
„No, něco jako tvůj malý chlupatý problém je od přátelství s tebou neodradí! Sakra, buduj si nějaký respekt!“
„Dělám co můžu,“ rozhodil rukama.
„Poněkud pozdě, nezdá se ti? Už je krotit nemusíš, za chvíli si najdou holky a ty jim zkrátí opratě.“
„Za chvíli už holek nebude třeba. Voldemort zkracuje opratě úplně všem.“
„Nemluvme o něm. Tohle je ta poslední věc, o které bych se chtěla bavit.“
„A o čem se chceš bavit?“
„Nevím. Poslední dobou je mi nejlíp, když mluvit prostě nemusím. Sedím, čumím do blba, přemýšlím, případně se učím a je mi fajn.“
„Změnila ses. Vždycky sem tě viděl všude jinde než u knížek, učila ses s odporem a pořád si něco žvanila…“
„Převážně hovadiny.“
„Jenom hovadiny,“ usmíval se.
„Děkuju, tohle sem potřebovala slyšet,“vyplázla jsem na něj jazyk a zabočila k jezeru. „Teď už nežvaním hovadiny?“
„No, po těch deseti minutách bych řekl, že si po této stránce vyspěla a dalo by se říct, že mluvíš docela….“
„Prostě řekni, že žvaním,“skočila jsem mu do řeči a usmála se, „Než bys to vysvětlil, byl by úplněk,“ podívala jsem se na nebe, kde byl i přes svit zapadajícího slunce krásně vidět couvající měsíc.
„To bych nerad,“ usmál se a ukázal na místo u jezera kousek před námi, „Nepřipomíná ti něco?“
„Jo… naše první povídání při měsíčku. A moje pubertální problémy.“
„Vidím, že paměť slouží.“
„Musí. Sedneme si a nebo obejdeme pár koleček?“
„Jako sedící nás Norrisová hůře najde,“ poznamenal a sedl si kousek ode mě.
Jezero bylo klidné, sem tam se na některých místech objevily vlnky, když se nějaká ryba příliš přiblížila k hladině.
Zvláštní. Je nám sedmnáct. V mudlovském světě bychom byli ještě na dlouho studenti, třískala by s náma puberta, vážné vztahy by nás nebraly ani omylem a užívali bychom život. Ale tady jsme dospělí. Máme za sebou jednu zkoušku a druhou obrovskou těsně před sebou. Každý po nás chce, abychom se chovali, mluvili, uvažovali – vůbec byli jako dospělí. Nutí nás, abychom vzali život do svých rukou. V sedmnácti letech… trochu uspěchané školství, podle mě.
„Přemýšlíš?“ přerušil to ticho mezi námi.
„Tak trochu. Vůbec se mi odsud nechce.“
„Takových nás bude víc.“
„Reme! My tě hledáme jako blázni po celé škole! Co tady…“ rozlehl se okolím příjemný hluboký hlas. Myslela sem, že se učí, ale jak je vidno, tak James spíš než vědomosti postrádá přátele. Jakmile mě zahlédl, zasekl se a jeho hlas najednou zhrubl.
„Ahá. Cooková. Hmm, tak my nebudeme rušit!“ prohlásil naštvaně, popadl Siria za rukáv a chtěl ho odtáhnout pryč.
„Jsi odporně arogantní, ješitný, egoistický idiot, Pottere, když se kvůli jedné stupidní výtce hodláš hádat do konce života,“ zasyčela sem, zvedla se a podívala se mu do očí. „To ti ještě nedošlo, že se chováš jako dítě?“
„Hlavně, že ty se chováš jako velká dáma.“
„Chovám se úplně normálně. Na rozdíl od tebe si nepěstuju ego velikosti trolla. Myslela jsem, že tě Lily nějak zklidní. Upřímně… doufala jsem, že se my dva ještě někdy stanem přáteli. Jak vidím, tak sem v to raději nikdy doufat neměla. Je to škoda, až na ty kraviny, cos prováděl jsi byl fajn kluk. Hodně štěstí u zkoušek,“ kývla jsem hlavou a odešla. Tohle už mě štve, proč se chovají tak idiotsky!
Vběhla jsem do hradu a snažila se co nejrychleji dostat do společenky. Kupodivu se mi to podařilo. Norrisová mě nechytla, Filch taky ne a já se bez jakýchkoli potíží vrátila na své místo.
„Tak jaké bylo rande?“ ušklíbla se Viv, zatímco si kontrolovala čerstvý výpisek.
„Jaké rande zas? Jen sme si po dvou letech trochu pokecali. Pak ovšem dorazil Potter s Blackem a já se klidila sem.“
„Když myslíš…“
„Bože, s tebou zas dneska nebude k vydržení,“ posbírala sem pár roliček pergamenů a zamířila do ložnic. Výpisky sem roztřídila, převlékla se a vlezla si do postele.
„Nebo skončíš jako tvoji rodiče… Když umírali, prosili mě o slitování…“
„… znovu povstane, silnější a děsivější než kdy dřív…“
„…Peter zradil tvou matku i otce…“
„T-ty, krvi nepřítele… uzmutá násilím… ty vzkřísíš svého soka.“
„Liz! Liz, co je ti?!“
„Ni-nic. Jen – jen noční mů-můra.“ Proboha tohle mě zničí! Ta bolest je nesnesitelná… Ani sem si neuvědomovala, že si dlaněmi drtím spánky. Proč, doprčic! Co má tohle všechno, ksakru, znamenat?!
„Vážně?“
„Vážně. Bude to v pohodě.“
Trochu váhavě odešla a nechala mě v ložnici samotnou. Tohle je podruhé… už podruhé nesnesitelná bolest hlavy, podruhé věty beze smyslu, bez souvislosti… pronesené mužskými hlasy. Tohle není možné, proč to, doprčic, otravuje jen mě?!
***
„Čím je starší, tím víc a víc se podobá tatíkovi,“ poznamenala sem s úsměvem a vzala si od Lily do náručí malého Harryho. Spokojeně se na mě usmál, něco zažvatlal, upustil na mě pár slin a okamžitě se mi začal sápat po vlasech.
„Áá! Tohle by nešlo!“ smála sem se a držela ho z dosahu. Moc dobře vím, co tenhle ďáblík dovede. Jak se něčeho chytí, tak to nepustí.
Jsou to už skoro dva roky, co sem úspěšně složila OVCE, našla si zaměstnání, stala se členem Fénixova řádu a dokonce se usmířila s klukama. Bylo to trochu divné spřátelení. Tehdy byl poplach, protože se Smrtijedi pokoušeli vyvraždit kouzelníky v jedné menší anglické vesnici. Bohužel bylo Smrtijedů víc než nás, zrovna když sem se asi po pětikilometrovém běhu před asi osmi z nich schovala do menší jeskyně, narazila jsem tam na kluky. Zatáhli tam nějaké děti, aby se jim nic nestalo. Nebylo zbytí… abychom se odtamtud dostali živí, museli jsme začít spolupracovat.
„Ty malý ďáble! Poslouchá tě maminka?“
„Mama!“ odpovědělo mi batole a pustilo mi na rukáv další potoky slin.
„Je to stejně neuvěřitelné, jak rychle děti rostou,“ povzdychla si Lily a utřela Harrymu vodopád u pusy.
„Spíš je neuvěřitelné, jak ten čas běží,“ozvalo se za námi. Nemohla sem se otočit, ale jediný pohled na Liliin rozzářený obličej mě utvrdil v tom, že je to James. Vstala jsem a otočila se na něj.
„Ahoj kolego,“ zašklebila jsem se a podala mu jeho syna.
„Nazdar kolegyně,“ vrátil mi pozdrav se stejným úšklebkem, „Vidím, že si tě synátor taky označkoval,“ usmíval se a přitom si prohlížel můj promočený rukáv.
„Co se dá dělat, děti si nějak musí označkovat lidi, které mají rády.“
„Ty si fandíš.“
„Já už radši půjdu!“ usmála jsem se a zamířila ke dveřím, „Takže Harry, naposled ti přeju hezké narozeniny, hodně štěstí, lásky a doufám, že to tatíčkovi za mě v životě zavaříš.“
„Ty padej už!“ žduchl do mě James se smíchem. Lil mě objala, Jamie pak jednou rukou taky, Harry mi udělal halí, přičemž mi málem vypíchl oko a já s posledním „Ahoj“ vyšla ven. Dům za mnou zmizel.
Je to divné, Harry oslavuje svoje první narozeniny a místo toho, aby tady byla oslava, sem za den zamíří pár kouzelníků, kterým Peter sdělil adresu jejich domu.
Bylo to pár dní, kdy Sirius na poslední chvíli přemluvil Jamese s Lily, aby místo něj udělali strážce Petera. Abych pravdu řekla, je to zajímavý plán. Teď si všichni myslí, že je strážcem Sirius. Voldemort po něm stoprocentně půjde - a nějaký Peter ho zajímat nebude.
Tenhle plán neměl nikdo znát. Ale Lily je Lily. Někomu to potřebovala říct… Viv, Shelb i Mon už jsou dávno mrtvé, postupně je zabili Smrtijedi. Zbyly jsme si jen my dvě. Já mám ještě možnost si najít další kamarádku, ale ona musí sedět doma. Nikdo z nich nesmí ven… a to jen proto, že prý je věštba, která mluví o nějakém dítěti, které se narodilo na konci července a Voldemort si jej označí za sobě rovné. Nikdo neví, jestli je to pravda. Ale nikoho by nikdy nenapadlo nedůvěřovat Brumbálovi.
Konečně jsem došla dostatečně daleko, abych se mohla přemístit domů. Obyčejně bych byla ochotná jet mudlovskou dopravou, ale poslední dobou je pro kouzelníky nebezpečné pohybovat se bez nějakého doprovodu. A zvlášť pro ty, jako jsem já… z mudlovských rodin. Máma s tátou před rokem odjeli z Anglie, až příliš se báli Voldemorta. Souhlasila jsem. Nechtěla bych, aby skončili jako jeho další oběť.
Sakra, sakra, sakra! Nesnáším to debilní papírování! Pořád jen vyplnit to, dopsat tamto! Vyřešit s tím a tím to! Doprčic už s tím! Že já si nevybrala nějaký jiný povolání! Kolik je vůbec hodin?! Půl desáté. To není tak moc. Opřela sem hlavu o opěradlo křesla, v kterém sem trpěla už několik hodin. V hlavě sem měla najednou úděsně prázdno…
„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla se, blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku měsíce roku… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, kterou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, dokud druhý zůstává naživu…“
Šokovaně sem hleděla do stěny před sebou… tohle byla ta věštba! Ale na úvahy mi nezbyl čas… řezavá bolest hlavy mě srazila na kolena.
„…Godrikův důl.“
„Dobrá tedy, červe…“
S očima plnýma slz sem vyběhla z domu. NE! MIZERNÝ BÍDÁK!! Kus od domu sem se přemístila do ulice, která byla Jamesově domu nejblíže… Nebyl čas rozhlížet se po okolí. Běžela jsem jako o život. Oči plné slz, bez dechu, ale hnala sem dál…
„JAMESI! BĚŽTE PRYČ! UTÍKEJTE ODSUD! VOLDEMORT! JAMESI!“ ječela sem přes celou ulici k domu, který se začal pomalu objevovat. Svítilo se už jen v jediné místnosti. Byl to obývák. Doběhla sem kousek před vchodové dveře. Teď už mě prostě musí slyšet!
„TAK SLYŠÍTE! JA- JAMESI! BĚŽTE PRYČ! ON JE TADY!“
„Malý odporný mudlovský šmejde…“
Rychle jsem se otočila, vytáhla z kapsy hůlku a namířila ji na postavu zahalenou v kápi.
„Vo-Voldemort!“ vydechla sem a snažila se nezhroutit vyčerpáním na zem. Tohle ne… sakra! Ať utečou! Ať už utíkají do říma! Vždyť je zabije!
Z Jamesova domu za námi se ozval křik.
„Bráníš mi v cestě, ty špíno!“
„Impediment-“
„Avada kedavra!“
Vy-víte-kdo opět zabíjel!
Včera kolem desáté hodiny večer se objevil Pán zla ve vesnici jménem Godrikův důl. Podle informací, které nám sdělili vyšetřovatelé, chtěl zavraždit mladého pana Pottera spolu s jeho ženou a dítětem, kteří se před ním pokusili ukrýt pomocí Fidelova zaklínadla. Ovšem strážce jejich tajemství zradil! Tím ovšem nebyl Potterův dlouholetý přítel Sirius Black, jak by se dalo očekávat, ale Peter Petigrew – muž, o kterém se až nyní zjistilo, že se dlouhou dobu pohyboval ve společenství Smrtijedů.
Naštěstí mladá rodina přežila. Utekla dříve, než se k nim Pán zla dostal. Na pár minut, které byly pro rodinu rozhodující, jej zdržela pracovnice ministerstva kouzel. Mladá, perspektivní žena – Elizabeth Cooková ( odbor Mezinárodní kouzelnické advokátní kanceláře), jež byla při svém pokusu o záchranu přátel zavražděna Pánem zla.
Jak ale věděla o chystaném útoku? Byla také spřízněna se Smrtijedy? Šlo o šťastnou náhodu? Bystrozorové jsou nyní silně vytíženi dalšími útoky a na podrobné vyšetřování jim nezbývá čas, takže si můžeme jen domýšlet, co tuto mladou ženu vedlo k tomu, aby se večer vydala za svými přáteli a tím jim zachránila život.
Komentáře
Přehled komentářů
Lení: já vím... mě tam chybí též, jenže jsem dostala příšerně vynadáno, že píšu o ničem a tak nějak už sem sama cítila, že tam právě ta Lizina šílenost chybí. Ale co už s tím.... jak si řekla, aj tak už je konec.
no jo
(Lenka, 27. 10. 2008 0:56)mne sa najviac páčil ten začiatok a to aká bol Liz šialená a tie jej trapasy, mrzí ma, že si to potom tak sekla, už to nebolo ono, ale ten koniec bol celkom v pohode ale niečo mi tam stále chýbalo, možno ten Lizin humor... a možno by som jej tam dohodila ešte aj nejakú lásku, ale tak to je tvoja poviedka, nebudem ti do toho kecať a okrem toho už je aj tak koniec :-)
Skvělý
(moja, 16. 2. 2008 22:28)Todle je fakt úplně bombová kapitolka, sice mě celkem mrzí že liz zemřela ale co se dá dělat. Jsem strašně šťastná že přežili potterrovi.
no jo no
(sara, 1. 11. 2007 17:15)
mě osobně je docela líto že Liz zemřela ale aspoň že zachránila Potterovi
no jo no
(sara, 1. 11. 2007 17:15)
mě osobně je docela líto že Liz zemřela ale aspoň že zachránila Potterovi
jéé
(Hayddé, 3. 8. 2007 9:06)jo,tohle byla vážně super poovídka,vtipná,zábavná..sice Liz zemřla,ale Potterovi přežili..vážně super...
Odpověď
(LilyJane, 25. 7. 2007 22:55)
To Betty: Víš, tahle povídka definitivně skončila. James s Lily přežili, přišlo se na to, že je Peter zrádce. Konec. Tady už není co psát. Celý příběh byl popis Liziiného života, tady už není prostor na pokračování, když už Liz nežije.
To barbora: díky :)
wow
(barbora, 25. 7. 2007 22:25)cela poviedka uplne superna:D ten koniec potesil, ale chudera liz:(
Otázka
(Betty, 25. 7. 2007 20:49)Když Lily a James tedy přežily nechceš tak napsat pokračování????Bylo by to hezké
to pasu-Hanka:
(LilyJane, 25. 7. 2007 20:04)Sem ráda, že se ti to líbí, ale s tou chválou to hodně přeháníš...
super
(pasu-Hanka ( http://pasu.blog.cz ), 25. 7. 2007 19:50)Týjo, to je perfektní konec! vážně nádhera! skvělé! fantastické! jen chudák Liz, ale jinak to nelo,no :D Je to nádhera, opravdu =o) skvělé zakončení!!! =o)
Jojo :D
(Susie, 25. 7. 2007 15:31)
Poděkujte MI!!!!! :D ale ty chyby tam budou tak jako tak... měsíc jsem neviděla češtinu :D tak po mě nic nechtějte! Mám prázdniny! :D (Ale byla to sranda s tema čárkama :D:D)
Btw ten konec se mi líbí :) Pěknej že? Sice Liz umřela... Ale mi se to líbí. Nvm proč, ale jsem ráda, že umřela... Su divnej
no jo...
(LilyJane, 27. 10. 2008 10:18)