Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


4kapitola

20. 5. 2006

Druhý den mi bylo o poznání lépe ale stále se mi občas silně zatočila hlava. Když jsem si šla pouze přes pokoj do své pidi knihovničky pro knížku zvířecích jmen, tak sem přistála v křesle. Naštěstí... O půl metru dál je krb... to by bolelo... Štěstí ukázalo, že stále ještě existuje.
,, Tak jaký chceš jméno holka?!" otočím se na spící sovu... no nic... stejně by mi toho moc neřekla.
Když už málem usínám padne mi do oka jedno hezký jméno.
,, Co takhle Prue?" otočím se a s výkřikem spadnu z postele. Sova se zřejmě vzbudila a přiletěla vedle mě na noční stolek. Když jsem se otočila podívala jsem se jí do očí z asi tří centrimetrů. Nic příjemného to zrovna nebylo.
,, Takhle mě už nikdy neděs... Prue..." vydechnu, když se konečně vyškrábu zpátky, ,, Bereš to jméno?" na odpověď jen zahouká... je mi jedno, jestli se jí líbí nebo ne. Pro mě se stala Prue a nehodlám o tom diskutovat... to by bylo zajímavé... dohadovat se se sovou! To jen tak někdo neumí... No... už se vidím jak na ni vztekle houkám něco, čemu bych sama nerozuměla... Ta sova by měla druhé vánoce... svátek... no prostě by se dobře bavila... Tak mě napadá... umí se sovy smát? BOŽE! Jeden den doma a chovám se jak debil... i když... proč jak, že?
KLID! Liz to chce klid. Ty dva dny do začátku školy nějak přežiješ... moment! Teď už vlastně jen jeden! JÓÓÓ! Já zítra odjíždím jóóó!

Radostně vyskočím na nohy a téměř okamžitě se odporoučím k zemi... pitomá hlava. To mě však vůbec neodradilo od cesty do kuchyně. Co na tom, že budu muset jít po schodech... s trochou... s velkým štěstím by se mi teoreticky nic nemělo stát... teoreticky. Prakticky už to bude horší...

Před schodištěm začínám uvažovat, jestli bych vážně neměla zůstat nahoře. Oči mi zůstanou na zábradlí ... a jedem! Nasednu a už se po naleštěném kusu dřeva ženu velkou rychlostí dolů. Bohužel jsem zapoměla na jednu podstatnou věc. Brzdy.

,,BACHA!" zařvu, když jsem skoro metr před koncem zábradlí. Stejně to nepomohlo. Při letu obývákem smetu nějakého člověka, který mi nestačil uhnout. Naštěstí přistáváme na pohovce. Teprve teď zjišťuji díky komu jsem měla měkký dopad.

,,Siriusi?! Co ty tady děláš!"

,,Jsem tu s Jamesem a domlouvám se jak pojedem na nástupiště. Jinak není zač." teprv teď mi dojde, že na něm pořád sedím a ani jsem mu nepoděkovala.

,,Díky a promiň!" špitnu, když z něj konečně slezu. To je zas trapas! Před rodičema, Jamesem... ááá! Navíc se na mě mamka tváří jako by spatřila vraha... ne-li hůř... byla vrahem. Proč jsem já blbá nezůstala nahoře v posteli!

,,Můžeš mi vysvětlit co to tady děláš?!" vyjede na mě. Tenhle tón zvěstuje jediné... průůůseeer! Mysli Liz mysli! Přece jim neřekneš, že ses tu málem zabila, protože si byla tak nadšená zítřejším odjezdem!

,,Já jsem chtěla..." ani nestačím dopovědět a má chytrá hlava vše během pár vteřin vyřeší sama - opět se roztočí do neuvěřitelných obrátek a já letím směr podlaha. Naštěstí mě opět někdo zachraňuje. Remus.

,,Díky." hrabu se z jeho náručí. Zjišťuji, že má drahá mať odběhla pro léky proti bolení hlavy, nebo nějaké podobné prášky, ,,Tak k čemu jste ve vašem rozhovoru zatím dospěli?" zeptám se taťky, který si mě nedůvěřivě prohlíží.

,,Nejspíš to bude tak, že ty a Remus pojedete se svými zavazadly v našem autě a James se Siriusem v autě Potterových. Do jednoho auta byste se nevlezli."

,,Ale mohli bychom to udělat tak, že všichni čtyři bychom jeli v jednom autě a kufry v druhém..."

,,A tím riskovat, že to auto během jízdy zdemolujete co?!" usmíval se taťka. Na tom něco je...

,,No jo no... když myslíš." zakroutím s úsměvem hlavou.

,,Na!" zavelí mamka a cpe mi do pusy několik prášků, ,,Zapij to!" přikáže znovu a nalije do mě půl litru čaje. Naštěstí vlažného. Jinak bych měla uvařené vnitřnosti, ,,A teď padej nahoru do postele!"

,,Ale já nemám sbaleno!"

,,Já ti sbalím..." ozve se za námi hlas paní Potterové.

,,To nepřipadá v úvahu! Přece nebudeme zaměstnávat sousedy!"

,,Zaměstnávat?! Já jen jednou mávnu hůlkou a je sbaleno vše co bude potřebovat. Zatím co vám to bude trvat celý zbytek dne a stejně na něco zapomenete. To znám z vlastní zkušenosti... Tak mohu?" usměje se. Máma přikývne... něco na tom tvrzení bude... ,,Padej!" šeptne mi ještě a postrčí směrem ke schodišti. Polknu jednu ze svých obvyklých poznámek typu: Není kam. Žádnou díru nevidím. A poslušně se vydám za Liz.

,,Máš krásný pokoj..." usměje se, když otevře dveře, ,,A ten pořádek!"

Nevím proč, ale mám takový dojem, že u kluků by se úklidu paní Potterová nedočkala.

,,Jdi si lehnout..." pobídla mě a vytáhla hůlku, ,,Balit!" všechny věci, které jsem nakoupila v Příčné ulici + mé oblečení začaly jedna přes druhou dopadat do kufru, který byl otevřený v rohu místnosti.

,,Není to zrovna moc úhledné..." ušklíbla se Liz a nějak složitě mávla hůlkou... věci se samy od sebe začaly skládat a urovnávat, ,,Máš v něm ještě dost místa, tak si tam hoď co chceš mít s sebou."

,,Děkuju."

,,Není zač!"

***

CRRRRRRRR!!!

,,Stichni křápe." smetnu nenáviděný budík rukou ze stolu aniž bych se na něj podívala a zavrtám se ještě víc pod peřinu. No jo. Ale proč vůbec zvonil? Něco mi uniklo?

Znovu usínám.

,,LIZ! DĚLEJ VSTÁVEJ! NESTIHNEŠ VLAK!" ječí mi taťka do ucha.

,,JÉŽIŠI!" vyletím metr nad postel. Jsem dokonale vzbuzená, ,,Co mě děsíš proboha!"

,,Já tě neděsím, ale jenom se tě pokouším upozornit, že máš do našeho odjezdu na nádraží asi pět minut." usmál se na mě.

,,Doprkínka!" kašlu na nemoc a vletím do sprchy - pro upřesnění - ledové sprchy. Ani ne za tři minuty jsem s koupelnou hotová. Ještě se zbytky zubní pasty kolem pusy bežím do pokoje, abych se mohla převléct. Moc na výběr nemám, skoro všechno je zabalené v kufru. Bleskovým pohledem ven se ujistím, že je stále horko a hodím na sebe triko na ramínka s holými zády. K tomu bokovky. V koupelně se pokouším rozčesat mokré vlasy a navléct ponožky - pochopitelně všechno najednou. Nakonec to vzdávám a vlasy sepnu do skřipce, co bych se zbytečně štvala.

V okamžiku kdy se snažím natáhnout si i druhou ponožku do koupelny vejde pohodovým krokem mamka a vytáhne svůj oblíbený parfém.

,,Už zase?!" vyprsknu vztekle, tuhle vůni vůbec nemusím.

,,Ano už zase."

Konečně je ponožka tak ja má být a já se můžu narovnat. Jen co se spokojeně usměju, že jsem vše stihla, zasáhne mě matčin spej přímo do obličeje a vlasů.

,,PANE BOŽE!" vybuchnu. Ono nestačí, že bude smrdět mamka, ale dokonce i já!

,,Promiň! Já nevěděla, že se zrovna postavíš!" lituje mě. Úplně ji ignoruju a vztekle třískám nohama do podlahy a schodů.

,,Co se ti stalo?" vybafne na mě Remus hned jakmile sejdu do přízemí. Můj vražedný pohled mu stačil.

,,Jó kdybys vstala v čas, tak by ses teď tak nehonila." poplácal mě tatínek po ramenu. Ono to prostě vždycky musí skončit tak, že den na který se tak těším začně úplně pitomě. A skončí...? To bývá různé, ale většinou převažují ty horší konce.

Pořád naštvaná jsem skoro doletěla k autu.

,,Miláčku dávej pozor na co si sedáš." varoval mě jeden z mých rodičů.

,,Jasně." odsekla jsem a prudce dosedla, ,, AUUU! ŠPENDLÍKY! Může mi sakra někdo vysvětlit co dělají na zadním sedadle špendlíky?!"

,,Uklidni se Liz. Prostě dávej pozor."

Jedna... dva... tři... nádech... výdech. Jsem klidná, nic mě nerozčiluje. Na tváři se mi rozlije můj typický usměv, ,,Dobré ráno!" zamávám na kluky.

,,Dobré."

,,Liz! Pojď zpátky! Máš tady sovu!" zahřmí taťka z okna.

,,Do pr..."

,,Elizabeth, varuju tě!" profčí kolem mě mamka.

,,Bože." proč mí rodiče nesnášejí když nadávám? Zase jsem zamíříla do domu, naštěstí mi taťka Prue snesl do předsíně, takže jsem nemusela lézt až do pokoje. S hlasitým - DÍKY! - zamířím zpět do auta, kde sova zabere čestné místo vzadu v autě.

,,Mám dotaz. Kde budu sedět já?" ozve se Remus z venku.

,,Na střeše?!" usměju se na něj, ale stejně vezmu klec a opatrně ji postavím za mě do kufru.

,,Díky. Už jsem si myslel, že mě vážně necháš venku." viditelně si oddechl.

,,Tak praštěná zase nejsem."

,,Co to máš s vlasy?"

,,Mokré."

,,Jak to?"

,,No, když ti řeknu že jsem zaspala a měla asi tak pět minut času."

,,Chápu, to jsem taky hodněkrát zažil. Převážně díky klukům." Pohodil hlavou směrem ke druhému autu.

,,Kamarádi k pohledání co?"

,,Tak nějak."

Cesta na nádraží probíhala skvěle. Popovídala jsem si s Remem a trochu mi oschly vlasy. Rodiče byli nadšení, že se mě zase na rok zbaví. Samozřejmě, že jim budu chybět, ale rozhodně ně nějak hrozně moc. Nikdy jsme na sebe nebyli moc vázaní. Často rodiče odjeli, každý na jinou světovou stranu a půl roku se neukázali. To se o mě starala Suzan. V té době ještě nemusela celý den studovat a měla hromadu času. Hodně jsme se zblížily, bohužel už jsem jí skoro tři roky neviděla. Škoda.

,,A jsme tady." prohlásil Remus a vylezl z auta. Zhluboka jsem se nadechla. Je to tady, už se tomu nemůžeš vyhnout Liz. Nastupuješ do šestého ročníku v Bradavické škole čar a kouzel. Bradavice... kdo mohl vymyslet takový nazev.

,,Liz! Tak poď už!" mává mi James rukou před obličejem, ,,Stalo se něco?"

,,Ne, nic. Jen jsem se zamyslela."

,,Jdem na nástupiště." zavelela paní Potterová. Naposledy jsem políbila mamku s taťkou a zamířila s ostatními k vlaku.

Nástupiště číslo 9, 10....! Ale mezi nimi nic není! Kašlu na to. Postavím se ke zdi 10 uvidím co mi předvedou.

,,Na co čekáš?" nakrčil obočí Remus.

,,Až mi ukážete, kde je to nástupiště. Tady rozhodně ne...." ani nestačím doříct větu a Sirius mě hrubě i s vozíkem hodí proti zdi za mými zády. To mě chce zabít nebo co?! Těsně před zdí si dám ruce před obličej.

,,Dělej poď! Za chvíli tu budou další." táhne mě zas bokem. Uff...

,,CO?!" tohle není King's Cross!

,,Čemu se divíš? Prošla si zdí na nádraží 9 3/4!"

,,Prošla?! Tys mě jí prohodil!"

,,Tak promiň, ale nemáme moc času a než by ses odhodlala projít jí sama vlak by nám ujel."

,,Tak díky za pomoc."

,,Proč se ženské naštvou kvůli každé hovadině?!" obrátil se na někoho za mnou, nejspíš už tam stojí i ostatní.

,,Právě proto, že jsou ženské." zasyčím na něj a naštvaně mířím do vlaku hledat Lily. Dneska mám prostě blbou náladu. Vsadím všechno co mám, že si mě ještě dneska najde Malfoy. V Krásnohůlkách nás sice učili takové štítové kouzlo - bez pomocí hůlky. Štít by měl vydržet lehká a středně těžká kouzla. Bohužel v mém případě často nevydrží ani ty lehká. V Krásnohůlkách jsem ale všeobecně vzato byla za debila. Všichni tam uměli kouzla verbálně, neverbálně, s hůlkou, bez, a zaklínadla o kterých jsem ani nevěděla že vůbec existují. Snad nejhorší trapas jsem zažila, když jsme se učili vyčarovat patrona. Vedle většiny spolužáků stál nějaký patron, ti slabší před sebou udržovali alespoň stříbřitou mlhu, jen já pořád máchala hůlkou, řvala zaklínadlo, ale stále jsem nebyla schopná patrona vykouzlit.

"Tak sleššno Cooková. Přřece něco umět musssíte!"

"Já se snažím paní profesorko, ale..."

"Šššádné ale! Teď přřed nami vššemi vychouzlete patchona!" v té chvíli se na mě otočilo přes dvacet spolužaček. Vydolovala jsem z paměti tu nejšťastnější vzpomínku a ze všech sil se na ni soustředila.

"EXPECTO PATRONUM!" zaburácel můj hlas třídou. Z hůlky mi vylétlo nějáké opravdu velké zvíře, profesorce se rozzářily oči a najednou....."PUF!" zvířátko bylo v prčicích.

Od toho dne jsem si připadala jako prokletá, nic - ani to nejjednoduší kouzlo jsem nezvládala. Když to došlo tak daleko, že mě začínali považovat za motáka, tak jsem požádala rodiče a ti řediteku abych mohla ze školy odejít. Ale umožnila mi složit si zkoušky NKÚ v Anglii. Výsledky stále nemám, poslali je přímo Brubálovi. Beztak budu ráda, když budu mít alespoň jedno V.

Sakra! Proč musí být tek kufr tak těžký!

,,Ahoj! Chceš pomoct?" oslovil mě nějaký kluk. Moc hezký kluk. Vysoký, nádherně opálený, s hnědými na krátko ostříhanými a rozcuchanými vlasy. Pod košilí se mu krásně rýsují svaly. řekla bych, že Sirius má v Bradavicích konkurenci.

,,No. Tak trochu Sama ten kufr... páni!" neznámý na nic nečekal a bez jakýchkoli potíží můj kufr vzal a opatrně postavil do uličky ve vlaku. Nestačím zírat.

,,Jé promiň! Jmenuji se Richard Peterson."

,,Liz Cooková." usměju se na něj.

,,RICHARDE!" ozve se za jeho zády pronikavý jekot, ,,Richardku!"

,,A jéje. Maminka. Tak ahoj! Možná se ještě někdy uvidíme!"

,,Jasně! A díky za pomoc!" moje věta se však ztrácí v záplavě slov Richardovy matky. Chudák kluk, ta mu moc volnosti nedává. Popadnu klec s Prue, kufr a jdu hledat Lil.

Po půl hodině konečně nacházím Lilyino kupé skoro až na konci vlaku.

,,Ty mě chceš zabít normálně!" zadrmolím a skolím se na sedadlo.

,,Myslela jsem, že budeš s klukama."

,,To sis vážně mohla jen myslet." až teď jsem si všimla, že Lil není sama. Naproti ní sedí dlouhovlasá hnědovláska s modrýma očima. Postava - řekla bych asi stejně vysoká jako já.

,,Jé ahoj! Já si tě nevšimla. Liz Cooková."

,,Vivian Petersonová. Těší mě!"

,,Petersonová? Nemáš náhodou bráchu Richarda?"

,,Ne. To je jen shoda jmen." usmála se.

,,Ale i tak jste si docela podobní."

,,Co naděláš. Náhoda je blbec." Tahle holka je prostě pohodářka.

,,Jak jste dopadly ve zkouškách?" tohle mě opravdu zajímá, alespoň můžu odhadnout jestli tady taky nebudu za vola.

,,Pět V! Jsem se překonala myslela jsem, že nebudu mít ani jedno." zaradovala se Vivian naopak Lily nálada prudce poklesla.

,,Co je ti?" naklonila se k ní Vivian.

,,Mám jenom jedenáct V." zašeptala.

,,JENOM! Ty si blázen! Nejvyšší počet je dvanáct a ona prohlásí mám JENOM jedenáct! No já z tebe snad porodím."

,,Neříkej?! Co?" ozvalo se ode dveří.

,,Ho*no, Malfoyi. Otoč se a odstřel. Uděláš nám tím radost." ty moje kecy mě jednou budou stát zdraví, tím sem si naprosto jistá. Mé kouzelnické schopnosti jsou vážně "zarážející" , zato provokovat umím perfektně.

,,Co si to dovoluješ!" rychle vytáhl hůlku.

,,Liz..." zašeptala vedle mě Vivian, ,,Nechtoho, on ti něco udělá."

,,Schovej to, ublížíš si." ignorovala jsem její velmi pravdivou poznámku.

,,IMPEDIMENTA!" zahřměl. A doprkinka.

"PRÁSK!" jako zmrzlá sedím na místě a zírám na Malfoye ležícího na zemi, nejspíš je v bezvědomí. Ne není, začíná se zvedat. Funí jako rozzuřený býk.

,,Ty, ty MRCHO! TY HNUSNÁ MUDLOVSKÁ ŠMEJDKO!" řval. Slyším zvuky, otvírajících se dveří od ostatních kupé. Tohle zjevně nebývá běžné.

,,Jdi mi k šípku." ušklíbnu se, zavřu dveře a zatáhnu závěsy.

,,Ty brďo! Jak si to udělala?! Vždyť si neměla hůlku." divila se Lily.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

www.jennyss.blog.cz

(Jenny, 9. 11. 2007 14:54)

ÁÁÁÁÁ to je čím dál lepší!! Já už nevím jaký slova pochvaly mám použít, je to užasný!!