Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


5kapitola

20. 5. 2006

,,Já nevím. To kouzlo mě nezasáhlo. Muselo se od něčeho odrazit."

,,Ty máš víc štěstí než rozumu Liz. Víš co ti může udělat?! Říká se, že patří k smrtijedům."

Jejda. Tak to jsem ve velkém průseru. Ale opravdu velkém.

,,Holky, nemohly byste mi pomoct?" šeptnu.

,,Jasně! Že váháš! S čím?"zareagovala Vivian okamžitě.

,,No s doučováním. Často jsem střídala školy a nic se neučila. Pomůžete mi?"

,,Samozřejmě."zajásala Lil.

,,Chudáku... ty si letos moc neužiješ. Právě ses dobrovolně přihlásila k dennímu šrotění v knihovně."

,,Pořád lepší se od rána do večera šrotit, než zůstat blbá jako tágo. Nebo jako Liz Cooková." prohlásila jsem. Po tomhle icindentu se rozproudil skvělý rozhovor. Několikrát se nám v záchvatu smíchu podařilo popadat ze sedaček či vypadnout na chodbu. Při debatách o klucích byly zachvaty nejsilnější. Zrovna jsme diskutovaly o tom, kdy kluci začínají přemýšlet, když do našeho kupé vrazil Sirius s Jamesem.

,,Zdar holky! Vidím, že se dobře bavíte." usmívá se James a okamžitě si sedá k Lily. Ta si jen zničeně povzdechla.

,,O čem pěkném jste si povídaly?" Sirius se pokusil navázat nový rozhovor.

,,Ále, to by tě nezajímalo." ušklíbla se Lily, která si - soudě podle výrazu v obličeji - vzpomenula na Vivianinu poznámku, že kluci začínají přemýšlet v okamžiku, kdy mají před sebou polonahou ženskou. Takto jsme si povídali asi deset minut. Slunce už skoro zapadlo.

,,No nic, my se jdem převléct." vzdali to kluci a vyšli z kupé.

,,Já myslím, že začínají přemýšlet, jakmile se setmí." řekla jsem jen tak, když už jsme byly všechny převlečené. A za pár vteřin se skutečně začalo stmívat. V okamžiku, kdy byla taková tma, že se ve vlaku začaly rozsvěcovat světla, nám vletěl do kupé James se slovy:

,,Ani nevíš co mě před chvílí napadlo!" zhroutily jsme smíchy.

,,Pardon ja si spletl kupé." omluvil se a rychle nás zase oputil. Náhle vlak začal brzdit.

,,Ty Liz. Pojedeš kočárem a nebo loďkou?"

,,Ja ani nevím, ale nejspíš loďkou."

,,Kufry nechte ve vlaku a opusťte jej prosím.Děkuji." ozvalo se v celém vlaku.

ozvalo se v celém vlaku.

,,Padáme děvčata." žduchla do nás Lil. Poté co jsme se nechaly davem vytlačit ven se se mnou rozloučily a zmizely ke kočárům.

,,VŠICI PRVÁCI KE MĚ!"zaburácel vepředu nějaký obr, ,,Ty taky!" ukázal na mě.

,,Rubeus Hagrid. Těší mě." usmál se na mě.

,,Liz Cooková." usměv jsem mu prostě oplatit musela. Mám dojem, že se z nás stanou přátelé.

,,Ale! Naše šmejdka jede loďkama!"

,,Malfoyi. Přetáhni si spodní ret přes hlavu a POLKNI. Buď tak laskav." po tomhle mě blonďáček začal s okázale ignorovat. Doufám, že takto to potrvá až do konce roku. Pochybuju, že bych jeho útok přežila.

Stojím uprostřed hromady děcek, které si mě prohlížejí, jako bych byla mimozemšťan. Tohle nesnáším. Připadám si mezi nima, jako eiffelovka. Nejsem zrovna moc vysoká, ale tady přímo trčím. 

,,Nepojedeme už?“ ozvala se nějaká holka. No, taky si myslím. Už tady vrůstám do země. Aby jste pochopili: trpělivost je pro mě naprosto neznámý pojem. Pokud něco není hned, šílím.

,,Jestli sme tady všichni můžem.“ Poškrábal se ve strništi vousů Hagrid.

,,JSME tady VŠICHNI. Jedem! Už mě to tady nebaví!“ zakřičí kluk vedle mě. To je ale smrad! Nějak moc podobný Siriovi. Nebude to nakonec ten jeho slavný bráška?

,,Hele kluku, buď zticha! Ale vyjet už bysme mohli. Nasedněte si do loděk po štyrech!“

Po čtyřech?! Vždyť když do té loďky vlezu tak se potopí! Nemůžu si pomoct, ale nevypadají zrovna moc pevně. Hagrid se tím zjevně netrápil. Prostě si sednul. Loďka se z tří čtvrtin potopila, ale stále se drží nad hladinou. Nevím, jestli se mi to jenom zdá, ale i ta voda na břehu byla ode mě dál než je teď. No dobře, tak já jdu taky. Stoupnu do loďky k nějakým děckám. Začíná se houpat. KURV* DRÁT!!!!! PROČ JÁ?!  

,,Andělíčkumůjstrážničku,opatrujmimoudušičku….?“ sakra jak je to dál? To už sem tak blbá?

,,Sedej krávo, než nás převrátíš!“

Ježíš! Black?! No bohužel jo. Já si dokážu vybrat společnost.

,,Ztichni smrade.“ štěknu na něj a sednu si hned vedle. Začíná mi být špatně.

,,JEDEM!“ zavelel znenadání Hagrid. Pevně stisknu hranu loďky a zavřu oči. Bože lidi mě je tak blbě! Nenávidím loďky, nenávidím loďky, nenávidím loďky, nenávidím loďky, je mi blbě, nenávidím loďky, budu zvracet, nenávidí…

,,HEJ! TY SPRATKU! Dej tu ruku pryč, nebo si k břehu doplaveš!“ no to se mi snad jen zdá! Je mu jedenáct a ošahává mě - patnáctku! Mě klepne.

,,Moc si nedovoluj ty mrcho!“ zašklebí se.

„PLESK!“ no co?! Nemá na mě šahat a už vůbec mi nemá co nadávat. Užívám si, při pohledu na rochnícího se Blacka, krásný pocit vítězství. Sice mě pekelně bolí ruka, ale to je vedlejší.

,,Co se tam děje?“ ozve se zepředu obr.

,,Ale nic! Jeď dál!“ usměju se na něj a obrátím se na kluka ve vodě.

„Víš, podle toho co říkali mí kamarádi, žije tady obrovská sépie.“ Ha ha! Škodolibost! Tu miluju! „Kde asi teď je? Nemá náhodou hlad?“ můj úsměv roste v přímé úměrnosti s klukovým strachem.

„MAMINKO POMOC!“ řve.  Mám pocit, že na levé ucho neslyším.Bohužel to není jen pocit. Ozvěna Blackova hlasu se odráží od stěn Bradavického hradu a putuje zpět k nám. Svíjím se v křečích smíchu. Tak to se mi povedlo!

„Kluku jeden! Co tady blázníš?“ jéé Hagrid už je u nás?

„To ta koza!“ ukázal na mě prstem.

„Buď zticha nebo ti tu hnátu zpřelámu. Za to kam si mi ji před tím strkal je ta koupel ještě pořád málo, tak si na mě dávej bacha.“ zasyčím mu do obličeje a nechám ostatní aby se o něj postarali.

                                                                       ****

Při chůzi do schodů k Velké síni Black krásně čvachtá… a prudí všechny okolo sebe. Veřte mi, opravdu se snažím nesmát, ale ono to vážně nejde.

„Být tebou, nesměju se.“ šeptne mým směrem Hagrid, „McGonagallová se bude ptát co se mu stalo.“

„Ať. Já sem mu ruce pod košili a kalhoty nestrkala.“ mě je jedno co řekne. Sem v právu! A krom toho mi ani nemůže strhnout body, jelikož neví do které koleje půjdu.

„Hagride! Jdete pozdě!“ zamračila se na obra přísně vyhlížející učitelka. Tak to je ta McGonagallová! No, humor mě pomalu přechází. S ní to žádný med určitě nebude.

„Promiňte paní profesorko, ale jak sama vidíte, jeden žák spadl do jezera a chvíli trvalo než jsme ho vytáhli ven.“ omlouval nás obr.

„Spadl do jezera?“ a do čeho jinýho asi? Že by do kaluže? „Vždyť je úplně klidné!“

„Víte paní profesorko on totiž strkal ruce tam, kam neměl. Takže sem ho vrátila do patřičných mezí.“ a je to venku. McGonagallová mě začala rentgenovat pohledem. Pomoc! To je vážně přímo odporný pocit!

„To jste ho musela shodit do jezera, slečno Cooková?“ jejda!

„Já jsem ho nikam neshazovala, pouze jsem mu dala facku. To, že se nedržel je jeho chyba.“

McGonagallová se zhluboka nadechla. Nahodila jsem svůj typický omluvný úsměv a… lidi ona se usmála! Jó tomu říkám výhra!

„A to s tím nebudete nic dělat?!“ vrazil do mě ten černovlasý idiot.

„Obávám se pane… Blacku, že kdybych to opravdu začala řešit vyšla by z toho slečna Cooková bez trestu, jelikož se pouze bránila.“ tráááálalala! Hej! Hej! To se mi líbí! Spokojená sama se sebou se zhluboka nadechnu.

„Ááá. Proboha co to tu tak příšerně smrdí?!“ to je takový puch! „Blacku! To jde od tebe!“ vyjedu na něj zase.

„Dej mi pokoj sakra!“ vzteká se. No on se snad musel posr*t! Jinak to nedokážu vysvětlit.  Zavěsím se o zábradlí zády k němu a pokouším se vdechnout alespoň trochu čerstvého vzduchu. Ani nevím kdy se před náma zase zjevila McGonagallová, ale každopádně neslyším nic z toho co nám říká, protože se momentálně snažím neudusit se.

„Hej! Jdeme!“ tahá mě nějaká malá holka za hábit. Eh? Už?

„Kam?“ jsem úplně mimo.

„No do velké síně přece!“ aha. No jo. Panebože. Přidám se ke zhluku ostatních a vejdu těsně za McGonagallovou do… PÁNI! Nemám slov! Tak obrovskou místnost jsem nikdy neviděla. Mno, tak tady se mi líbí! Pohledem jsem si našla Lily s Vivian. Vedle nich seděly i další holky. Všechny mi ukázaly zdvižené palce a já se na ně chabě usmála. Kluci dělali to samé, akorát ne tak nápadně. Došli jsme před malou stoličku na které byl položený klobouk. Díky tomu, že mi kluci už předem popsali, jak bude zařazování probíhat jsem nebyla tak překvapená. Pohledy ostatních lidí sedících u stolu mi propalují díru do zad. Záchode! Kde jsi! Moudrý klobouk začal zpívat. Kdybys mi tady přičaroval WC bylo by to lepší než ten tvůj zpěv! Z usilovného snažení udržet všechno co chce ven, začínám šilhat. Zahlédnu úsměv nějakého vousatého dědy, co sedí uprostřed učitelského stolu – tedy přímo naproti mně. To není fér! Já trpím jako zvíře a on se tady spokojeně směje! A McGonagallová kecá a kecá! Dobrý bože! Najednou se mi hrozně uleví, jako by se mi na záchod ani nechtělo. No snad jsem se nepo! Pro jistotu si sáhnu na hábit… MOKRO!  

  

No to snad ne!ZA CO?! Rychle se rozhlédnu na všechny strany. Dívá se na mě někdo?  Samo, že ne. Jen půlka školy. To nic není. Rudnu a rudnu.  Děda naproti mně se usmívá stále víc. Ále ne!

„Nebojte slečno. Nestalo se vám to co si myslíte. Jen jsem vám trochu ulevil.“ Áááá! Co toto je?! On mi mluví v hlavě!

„Uklidněte se slečno! Klid!“ ok, tak se uklidním. Můžu se například přestat červenat a rozhlížet se na všechny strany a mohla bych se pokusit zjistit, proč jsem mokrá.

„Otočte se.“ nádech, výdech. Holka klid, nenechej se tím hlasem zblbnout. „Zjistíte proč jste mokrá.“ tak dobře. Nikdy jsem nic proti mladším dětem neměla, ale tohohle vola bych rovnou nechala popravit.  Bohužel to teď nebylo možné, takže jsem Blackovi dala jen „jemný“ výchovný pohlavek. Holce před sebou krásně olízl hlavu.

,,Pako jedno blbé, to musí být všichni kolem tebe mokří!  zašeptám vztekle. Dál za mnou někdo vyprskne smíchy.

No kdo jiný než Sirius, že? Dusí se smíchy a naznačuje něco ve smyslu, že bych mohla přidat pár facek navíc. Prostě všem ukazuje velikost své bratrské lásky.

„Black Regulus!“ waw! Ta ženská je snad duch! Tak potichu se ke mně ještě nikdo nepřiblížil. „Slečno varuji vás! Tohle bylo naposledy!“ sakra. 

„ZMIJOZEL!“ zaječel najednou klobouk. Mě vážně trefí, tolik šoků dneska… to by porazilo i koně. No dobře, koně možná ne, ale takového osla nejspíš jo. Nebo větší kozu? No, teď to řešit nebudu. To už odcházel další, čerstvě zařazený žáček. Hele! To jde nějak moc rychle! Kolem mě se pak najednou prodírají ke svým stolům dva špunti těsně po sobě. Přivřu oči a čekám na své jméno. Kupodivu ho McGonagallová vyvolává hned za několik vteřin. Síňí to zašumí a nastává úděsné ticho.

Rychle klopýtám ke stoličce, kecnu na ní a narazím si klobouk na hlavu. Už nemíním koukat na ty zvědavý xychty. A co víc, nechci aby ony koukaly na mě.

„Hmm, ty bys ráda do Nebelvíru, že ano?“

„Jo.“

„Nevím jestli se tam hodíš.“

„Možná se tam nehodím, ale chci tam!“

„Spíš ti padne Mrzimor.“

„Hov… houby Mrzimor! Nebelvír!“

,,Jsi si tím jistá.“

,,No, ANO!“

„Ale já moc ne.“

,,Děláš si ze mě srandu?! Pošli mě do Nebelvíru a tečka.“

,,Ten Mrzimor…“

,,NEBELVÍR! Jestli mě pošleš někam jinam, buď si jistý, že nedopadneš dobře.“

,,Existuje i Zmijozel.“

,,Pomalu ti rozpárám…“

,,NEBELVÍR!“ moje uši!

„Pardon.“ zasměje se a pak už mi ho z hlavy strhává McGonagallová.

Podívám se na holky. Všechny radostně řvou a ukazují mi kam si mám sednout. Omluvně mrknu na kluky a sedám si na volné místo mezi spolužačkami.

No zdár! Vítám novou členku našeho babského klubu! Shelby Montgomeryová! Těší mě!“ drtí mi ruku jedna z těch dvou neznámých. Má krásné modré oči a blond vlasy po ramena. Víc nevím, protože bolest vystřelující z konečně volných prstů mi zavírala oči. Znenadání mě pohltila záplava černých vlasů.

Monica Rimesová!“ ozve se někde z těch nejčernějších končin.

,,Eh?“ mému vysoce inteligentnímu projevu se prostě nedá konkurovat. Do očí mi vlezlo pár cizích vlasů, důsledek = šíleně mi slzí.

Jé promiň! Já zapomněla.  vlasy mizí a já konečně vidím obličej, díky slzám je trochu rozmazaný, ale ty velké oříškové oči, zabírající mi celé zorné pole, se nedají přehlédnout.

„Ahoj, nemohla by ses trochu odtáhnout.“ no prostě seznamování vévodí všem schopnostem, které „dokonale“ ovládám. Monica se vzdálila a já se mohu konečně nadechnout a masírovat si svou rozdrcenou ruku.

Žiješ?“ směje se mi tiše Lily.

Možná jo. Na to přijdu později.“ ušklíbnu se.

Co si tam dělala tak dlouho.“ pohodila Viv hlavou směrem ke stoličce.

Řekněme, že jsem s tím kloboukem měla zajímavý rozhor.

„Jaký?“

Ále, tomu by jsi stejně nerozuměla. To je určeno pouze uším prudkých inteligentů, jako jsem já.  všechny se zasmějí. Chápou.

„Cink, cink!“ celý sál ztichne. Hej! Kde jsou prvňáci? To už jsou zařazení nebo co?

„Dovolte abych vás přivítal v novém školním roce v Bradavicích!“ vstal ten vousatý děda co mi pomohl. To, že mě z té jeho pomoci málem kleplo, je vedlejší.

Kdo to je?“ šeptnu .

To je náš Brumla .Bradavický ředitel.“ odpoví mi Shelby. No jasně! Vždyť mi ho kluci přece popisovali. Brumlika. Nenápadně se rozhlídnu a málem při tom sletím z lavičky. Teď mě tak napadá… proč jsem se otáčela? A už je to tady! Mozek mi pomalu, ale jistě přestává fungovat. No jasně, osm hodin. Ještě mám hodinu než mi rezignuje úplně.

„…vše co jsem vám chtěl říct, takže dobrou chuť!“ nevím jak to dělám, ale ještě se mi nepodařilo vnímat ani jeden z profesorských proslovů.

„To je jídla!“ usměju se na prohlý stůl.

„Tak žer dokud tady něco je.“ pobídne mě Vivian. Taky pravda. Podle toho jak se cpou ostatní, tady platí podobné heslo jako u nás doma. Sežer své jídlo dřív, než to za tebe udělá někdo jiný.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

www.jennyss.blog.cz

(Jenny, 9. 11. 2007 15:00)

Tak to bylo bombový!! Zase se budu opakova-píšeš skvěle.