7kapitola
„K tomu abych před někým utekl do hejna pavouků, bych se nikdy nesnížil.“ co? Do jakého hejna pavouků co Malfoyovi hrabe?!
„Půjdeme za nima?!“ co je zase tohle za vola?
„No to určitě! Mezi ty hnusný, chlupatý, osminohý a bůhví co ještě, v životě nevlezu.“ on se bojí pavouků! No to se mi snad zdá!
Kolik je vlastně hodin? Jemně žduchnu Viv do ruky a poklepu si na zápěstí. Zbledla. Nó.., to zase budou zaručeně dobrý zprávy. Na rukou ukázala deset, pak m a z. No potěš trencle! Za deset minut zvoní! Co to vlastně bude za hodina. Lily z podlahy zvedla kousek dřívka a proměnila ho v jehlu. Přeměňování! No skvěle! Z tímhle postupem budeme rády, když vůbec dorazíme na oběd. Chtělo by to nějak zrychlit. Rukama, nohama a xychtem se domlouvám s Viv a pokouším se zjistit, jak na tom ten její kotník je. Prý hrozně bolí. Najednou se mi před nosem zjeví Lilyina hůlka a kotník najednou nebolí. Takže by se sprint uskutečnit mohl. Malfoy není zas tak rychlý, takže bychom mu celkem pohodlně zdrhly. Jenže jak to zařídit, aby nás při cestě do schodů neproklel? AHÁ! Jeden z mých světlých okamžiků.
„Accio pavouk!“ přiletěla ke mně taková malá zdechlinka ubohá. A Shelby ji ze strachu hned rozmáčkla botou. Citlivka.
„Accio velký pavouk!“ jéžiš to tam není žádná pořádná vzteklá mrcha?! To mi vždycky musí dorazit seschlá poloviční mrtvola?! Jako by mě ti pavouci slyšeli stál přede mnou najednou přímo gigant. Metr vysoký a tak dva široký, uhlově černý chlupatý pavouk se zlověstným výrazem v jeho… ehm… obličeji? Shelby málem omdlela, věděla, že na tohohle obra by ji nestačily ani Hagridovy lodě ( tedy boty) slepené dohromady.
„Vingardium Leviosa!“ uff, zatím to vychází, ale jestli se netrefím. Pomalu s ohledem na Shelby, která byla ráda že žije, jsem vylezla z výklenku. Pavoučí monstrum se předemnou vznášelo sni metr a půl ve vzduchu. Díky peroxidovým vlasům, jsem hned poznala kde teď ten idiot stojí a šla jsem blíž k němu, zatím co se holky potichu vydaly po schodech nahoru.
„BACHA!“ zařvu ze všech sil. Bílá clona o pár metrů se otočila. Neváhala jsem ani vteřinu a ze všech sil jsem pavouka proti magorovi mrskla. Začal řvát jako postřelený lev. Rychle jsem odtamtud zmizla. Kousek dál na mě čekaly holky. Vivian řvala bolestí, Lily se skláněla nad jejím kotníkem a neustále na něj vysílala různá kouzla, Shelby seděla na zemi a zhluboka dýchala.
„Doufám, že znáš další zkratku. Protože Viv v tomhle stavu nemůže běhat.“ prd nemůže! Všechno může!
„Vingardium leviosa! A běžííííméééé!“ prchám kolem nich. Kdyby nás někdo zahlédl, nejspíš by se umlátil smíchy. Metr nad zemí vznášející se vzteklá Vivian, mávající končetinami na všechny strany, nadávající tak sprostě, že by se některému z učitelů postavily vlasy hrůzou, kdyby ji zaslechli – tedy jen těm, kteří je ještě mají. Díky kluků vím, že jich moc rozhodně není.
Za ní já s napřaženou hůlkou. Nevím jak teď vypadám, ale všechna zrcadla, kolem kterých jsem proběhla ukazují obraz rudé, udýchané holky s hárem alá právě jsem proběhla křovím a oblečením tak špinavým, jako bych se právě vyrochnila v bahně. Za mnou ječící Shelby, za kterou běží hejno pavouků a celý průvod uzavírala Lily. Která se marně snažila ty potvory odehnat. Když jsem probíhala kolem nějakých hodin, všimla jsem si, že nám zbývá pět minut. V tu dobu už Vivian vůbec neprotestovala a hrála si na Betmena, Spidermena, Catwoman, Supermena a plno dalších duševně postižených jedinců - jak sama vtipně okomentovala své počínání a z ničeho nic začala předvádět Jamese na koštěti.
Kdybych tak nespěchala, dusila bych se smíchy. Ale každá sranda musí jednou skončit. Nebyl čas Viv opatrně postavit před dveře a tak jsem jí se slovy „Promiň mi to, ale není čas!“ dveřmi ošetřovny nešetrně prohodila.
K učebně jsem dorazily s dvouminutovou rezervou, během které nám Lil pomocí kouzel úplně vyčistila oblečení a vlasy, zbavila nás otravných pavouků, vzkřísily jsme Shelby a dotáhly ji do lavice vedle Remuse.
„Prosím tě pohlídej jí aby se nezhroutila jo?!“ usmála se na něj Lily a sama vyčerpaně zapadla do lavice vedle mě.
„Teda člověče! Ty nás jednou zabiješ.“ konstatuje. Tak mi něco nevyšlo no. Já za to nemůžu. V tu chvíli se ozvalo prásknutí dveří a do třídy vplula McGonagallová.
„A jéje! Myslíš, že něco ví?“naklonila jsem se k Lil. Ta jen pokrčila rameny.
„Doufám, že ne.“
„Slečno Cooková!“ ví, „Vaše chování v této škole je naprosto nepřípustné!“ jo tohle jsem slýchala na starých školách několikrát za hodinu, „ Při jízdě loďkami, jste shodila jedno dítě do jezera a během zařazovacího obřadu to samé dítě proplesknout! Ráno jste vyhodila obraz Buclaté dámy z pantů! Proběhla jste přes celou školu, vypustila smrtelně jedovaté pavouky, pochroumala své kamarádce kotník a trvale poškodila psychiku panu Malfoyovi! Můžu se zeptat co vás k tomu vedlo?“ tolik že jsem toho dneska stihla?! Někdo za mnou uznale hvízdl.
„Vás jsem se na nic neptala pane Pottere. Tak co mi k tomu řeknete slečno?!“ tak z toho vyfásnu nejmíň školní trest.
„Já zato nemůžu.“ ono to prostě všechno samo, nic lepšího mě napadnout nemohlo. Pár studentů se začalo usmívat.
„Tak nám vysvětlete, jak to všechno bylo!“ vybídne mě, alespoň se zkusím vyhnout trestu, „ Můžete začít s včerejším večerem.“
„Když jsem jela loďkami, byl na mě ten kluk sprostý a dokonce mě začal osahávat. Takže jsem mu dala pořádnou facku. Zato, že spadl do jezera vážně nemůžu. Při zařazování jsem mu dala pohlavek, protože jsem od něj byla celá mokrá. Vlastně nejen já, ale všichni, kteří kolem něj stáli. Co se týče vyražených pantů u portrétu Buclaté dámy, ty jsem nevyrazila já, ale nějaké vzteklé holky běžící za mnou. Neznám Bradavice a tak jsem nemohla vědět kam běžím v jedné z chodeb jsem prudce vybrala zatáčku a málem srazila Malfoye, ale vyhla jsem se mu. Bohužel holky ne. Rozběhl se za námi a vrhal po nás kletbu Crucio. Chtěly jsme mu utéct přes tajnou chodbu, kterou ale obývali ti pavouci. Schovaly jsme se tedy do jednoho výklenku a chtěly počkat než Malfoy odejde. Jenže to bychom přišly pozdě na vyučování a tak jsem na něj jednoho malého neškodného pavoučka hodila, aby nám nic nemohl udělat. Kamarádka si pochroumala kotník sama a to při pádu ze schodiště, který jsem, jak vidíte, absolvovala i já.“ Ukázala jsem na pár odřenin na obličeji a rukou. Jelikož nebyl čas ji pomalu postavit a do ošetřovny zavést, tak jsem jí do místnosti jen vhodila.“ jsem v tom úplně nevině, takže mi teoreticky nemůže nic udělat.
„Dobrá, pro tentokrát vám to promíjím, ale varuji vás! Tohle už se nebude opakovat!“ nezdálo se mi to a nebo se vážně pousmála?! Otočila jsem se a uviděla Jamese, jak na mě kouká s otevřenou pusou. Holt mám někdy nehorázný štěstí!
Po hodině jsem úplně vyšťavená. Sice jsem zjistila, že na tom s učivem nejsem až tak bledě a jsem v kouzlení docela dobrá, ale to bylo možná tak jediné pozitivum. Nechápu absolutně nic, a jsem ráda že žiju.
„Tady máte rozvrhy.“ odchytil si nás na chodbě Remus, „Divím se, že jste se po nich nesháněly.“
„To by přišlo, neboj se.“ usměji se na něj, „ Díky!“ vlepím mu pusu na tvář, „Štěstí, že jsi nám ty rozvrhy donesl!“ on se červená! Páni! Tak to je gól! Teď je úplně k sežrání!
„Ehm. Tak já… já už půjdu.“ to je prostě neuvěřitelné. Jak rychle se vypařil!
„Tohle Removi nedělej.“ smála se Lily, „Je z toho vždycky vyřízený“ k našemu smíchu se přidala i Shelby, ač pořád značně otřesená našim raním dobrodružstvím.
„Ahoj!“ ozve se mi za zády.
,,Jé! Richarde! Co ty tady?“ tak teď jsem nervózní zase já.
„Odcházím z hodiny. Stejně jako ty.“ vysvětlí mi někdo, co se mnou sakra je?
„Ty jsi měl hodinu s náma? Nevšimla jsem si tě.“
„Ani si nemohla seděl jsem vzadu.“ za stálého vzájemného usmívání, jsme se tímhle způsobem bavili docela dlouho. Ochotně mě doprovodil k učebně lektvarů a sám mizel s tím, že má věštění s Trelawnyovou. Shelby s Lily po sobě významně pomrkávaly a tím mě nehorázně štvaly. No co! Sem měla chvilkový záchvat slabosti no! To se stává každé holce.
www.jennyss.blog.cz
(Jenny, 10. 11. 2007 14:38)