Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


8kapitola

20. 5. 2006

„Co je tohle za hnus proboha!“ vyděsí se Slughorn nad mým kotlíkem, ve kterém by se momentálně měl vyskytovat zmenšovací lektvar. MĚL by se tam vyskytovat a u všech žáků, dokonce i u Petegrewa, se skutečně vyskytuje. To jenom já jsem tak blbá a nedokážu namíchat i ten nejpitomější lektvar po sluncem.

„Tohle určitě není zmenšovací lektvar, že slečno!“ ááá mysli Liz mysli! Na kraviny ti mozek slouží nejlíp!

„Ne, pane profesore. Není.“

„A co to tedy je?“ tak on mě tady hodlá zkoušet či co?! Dobře, klidně si s tebou pokecám staroušku.

„Je to lektvar nevědomosti.“ vypálím první co mě napadne.  Do toho Liz! Dneska ti všechno tak skvěle prochází!

„Nevědomosti? O takovém jsem ještě neslyšel. Popovídejte nám o něm.“ ach jo.

„Víte pane, to nejde.“

„Proč by to nešlo? Řekněte nám jaké přísady použijeme a postup při jeho výrobě.“ tak sem jim tam odvykládala suroviny pro výrobu zmenšovacího lektvaru. Postup byl taky téměř stejný, lišil se pouze v několika věcech, které jak jsem usoudila byly naprosto špatně. Tak proto ten lektvar vypadá tak hnusně!

„A jaké jsou účinky tohoto lektvaru?“ on se mi normálně sprostě směje! Nenávidím lektvary, nenávidím Slughorna!

„To bohužel nemohu říct. Právě pro tuto zvláštnost se jmenuje lektvar nevědomosti. Nikdo předem neví co udělá až ho vypije.“

„Vy jste skvělá slečno! Ještě jsem se nesetkal s žádným žákem, který by svůj neúspěch v hodině uměl tak dobře obkecat! Přičítám Nebelvíru deset bodů a doufám, že se vaše vědomosti v brzké době zlepší!“ chachá! Miluju Slughorna! Miluju lektvary!!!

„Hele! Tady to je! Správná příprava Doušku živé smrti! Co mi řekneš?“

„Chrrr…Chrr…“

„Ty už zase chrápeš?!“

„Mnoo?“ zamžikám na Shelby unaveně. Co by po mě chtěla? Je skoro půlnoc a já poslední týdny nedělám nic jiného, než sedím v knihovně a šrotím a šrotím. Venku se nedá chodit, protože pořád prší a fouká severák. Tak co jiného mám dělat?

„Jak se chceš něco naučit, když nejsi schopná vydržet! Mám dojem, že si slíbila, že se budeš pořádně učit“ mračí se na mě. Dej s tím pokoj proboha!

„Mám takový dojem, že jsem se skoro týden pořádně nevyspala. Navíc je půlnoc kamarádko a já toho mám vážně dost.“ klíží se mi oči, nepřemýšlím a to se mám jako v tomhle stavu učit?!

„No to snad ne!“ vzteká se. Knížku jsem jí vyrvala z ruky, popadla ještě pár dalších a nacpala si je do brašny. Zase mám na dlouho co číst. Shelb přestala zuřit a spokojeně sledovala kolik knih si beru s sebou.

„Aspoň, že tak! Uč se uč!“ no jo no. Jí to jde samo, tak může provokovat ostatní. Honí mě jako nadmutou kozu. Nejvíc mě ale ničí Lily. S tou jsem párkrát zůstala v knihovně přes celou noc a vůbec tak nešla spát. A už na to SE*RU!

                                                           ****

„Slečno Cooková!“ co je zase proboha!

„Ááno?“ zívnu si na celé kolo. Chci spát, spinkat! Po včerejší cestě z knihovny, jsem si sedla do křesla ve společence. A usnula tam. Výsledek: Mám gigantické kruky pod očima, vlasy mi trčí do všech stran, jsem celá polámaná a zmuchlaná. Dnešní hodiny jsem většinou prospala a jedu z posledních sil. Doslova si vychutnávám každý okamžik nicnedělání.

„Můžete mi vysvětlit, proč mi v hodině spíte?“ prostě klasická McGonagallová. Co k tomu dodat?

„Ona se totiž dlouho do noci učila a pak usnula ve společenské místnosti.“ díky ti člověku! Ať si kdo jsi!

„To ji ani trochu neomlouvá!“ kozo! Ty jsi asi nikdy nebyla unavená co? Chrrr…

„SLEČNO COOKOVÁ! NESPĚTE MI V HODINĚ!“ celá třída je rázem ztuhlá. Jen já s obtížemi zvedám hlavu a rozlepuju víčka.

„Uděluji vám školní trest! Ve středu v osm hodin přijďte ke mému kabinetu!“ středa? Co je vůbec dneska za den? Pondělí bylo…? Byló…? Prostě bylo. To vím jistě. Kdy?

Tak to máš dobrý, za týden se uklidní a nebudeš mít tak hnusný trest.“ zašeptá mi přes uličku James. Když myslí. On to vlastně ví nejlíp, když má za sebou tento měsíc už třetí trest.

 

„Liz! LIZ! Vnímáš mě? Žiješ?!“ třepe se mnou někdo.

„Lidi nechte mě tady umřít.“

„To nejde. Jde sem Zmijozel.“ ó bóže můj drahý! No tak jo.

„Kam jdeme?“

„Na oběd zlatíčko.“ nechápu proč tam musím jít, když stejně nic nesním. Alespoň můžu pozorovat ostatní. Bylo by vhodné zjistit, kdo mě vlastně vede.

„Jé! Ahoj Síjo!“

„Co?“

„Síjo!“

„Jaké Síjo?“

„Neřeš a spi dál.“ prohodím. Před očima se mi míhají různé druhy postelí. Kdybych si tak jednu mohla teď hned přitáhnout a svalit se do ní. 

„To říká ta pravá.“ usmívá se. Už radši mlčím! Bych zase řekla nějakou hovadinu. Jako ostatně vždy.

 

No, nevím proč, ale při pohledu na Petra, tlačícího do sebe snad půl metru salámu mi začalo být poněkud nevolno.

„Mám toho dost!“ praštil najednou Remus rukou do stolu. Čeho? On zase James se Siriem něco provedli?

„Ty vůbec nic nejíš!“ no postřeh Remi!

„Nemám hlad.“ vznesu slabý argument. Kupodivu už ale neúčinkuje ani na holky ani na kluky. Nebude to asi tím, že ho používám už týden? Možné to je.

„Na!“ položí přede mě James talíř s hromadou masa a brambor. Petr na mou hromadu zírá s otevřenou pusou.

„Díky, ale vedle mě je ještě jeden o hodně hladovější.“ talíř jsem posunula před Petra a zírala, jak nechutně to do sebe hází. Jako malé prase. Fuj! Zvedá se mi z něj žaludek – už od té doby co jsem ho poznala.

Sírius to zjevně nehodlá vzdát. Vzal jednu prázdnou misku, nasypal do ní ovesné vločky, zalil je mlékem a nasypal do nich kakao a cukr. Blé to je břečka.

„Kuk!“ mrknul na mě, nabral na lžičku trochu toho hnusu, začal se lžičkou různě kroutit a vyluzoval zvuky jako mudlovské letadlo.

„Mňam!“ mlasknul a… vykydnul mi to do klína. Lidi okolo byli mrtví smíchy. Já málem taky.

„Nic proti, ale jím jiným otvorem.“ pokouším se tu hrůzu odstranit kouzly. Nemusím dodávat, že marně.

„Nekecej!“ dosměje se Síja a s jediným mávnutím jeho hůlky skvrna mizí, „To jsem opravdu netušil.“

„Mno. Omluvte mě v dalších hodinách. Jdu si lehnout.“

„Tss! Si fandíš ne?! My budeme makat a ty se budeš válet v posteli?!“ nahodí James naoko vzteklou tvář.

„Tím ‘makat‘ myslíš to, že máte přehazovat nějaký plevel z jednoho květináče do druhého?“ zakřením se a co nejrychleji mizím.

 

Potichu se plížím chodbami a pečlivě se vyhýbám všem profesorům. Nechci riskovat, že by mě některý…

„Slečno Cooková?“ NE! NE! To se mi zdálo!

„Slečno Cooková počkejte!“ Kratiknot?! Co ten tady? „Vaše esej o kouzlu Patronus je vážně úžasná! Nikdy bych nečekal, že dívka jako vy má tak vyspělé myšlení!“ no… však nemám, tu esej psala Lily. Já si ji jen trochu upravila.

„Nechtěla by jste jít ke mně do kabinetu a vysvětlit mi, kde jste přišla na tolik zajímavých poznatků? S tímto jsem se ještě v žádné z prací studentů nesetkal.“ šmarjá! Co teď?

„Jestli spěcháte na hodinu nemusíte se bát, omluvím vás ze zbytku vyučování.“ to se mi hodí!

„Dobře, půjdu s vámi.“ nahodím úsměv.

                                                                       ***

Pot ze mě teče proudem, jsem naprosto zničená a z hlavy se mi kouří. Takový záhul jsem neměla už pěkně dlouho. Ještě štěstí, že mě Lily donutila si sehnat potřebné knihy a vykládala mi podrobný popis jak všechno provedla. Jinak bych byla nucena přiznat, že ta práce není moje. V tu chvíli by mě Kratiknot asi zabil. Vypadal tak natěšeně když jsem mu začala vykládat všechno na co jsem si vzpomněla. Všechno bylo naprosto v pohodě… dokud nezavedl konverzaci k nějakému problému, který by rád vyřešil právě se mnou. Slečnu Evansovou s tím totiž obtěžovat nechtěl.

„Co tady děláte? Nemáte vyučování?“ vyjede na mě ta růžová ženská. Má štěstí že je v obrazu, jinak bych ji nejspíš zaškrtila.

„Ne já vyučování nemám. Voskový koláček!“

„To je ale chování.“ Kroutí hlavou, když mi otevírá společenku. Baba jedna, furt nějaký připomínky.

V ložnici popadnu šampón, sprchový gel a nejmíň na dvě hodiny zapadnu do koupelny. Miluju ten pocit, kdy na mě dopadají kapky vody. Vždycky se uklidním, nevnímám nic kolem a přemýšlím.

Ze sprchy odcházím naprosto spokojená, voňavá a částečně odpočatá. Jen zatočená v ručníku. Na co se oblékat, když půjdu spát? Jen na sebe hodím spodní prádlo, zimní skafandr (podle mamky -  teplé pyžamo) a budu se vařit. 

„Liz?“

„Áá! Co mě děsíš!“ uff, málem se mnou šlehlo.

„Proč jsi nebyla na hodině?“ prostě Lily. Pro mě doposud naprosto nepochopitelný člověk.

„Dávala jsem interview Kratiknotovi. Ta má práce ho úplně ohromila.“ dosedla jsem na postel.

„Myslela jsem, že tam umřu. Štěstí, že si mi tak hodně pomohla.“

„Už jsem si myslela, že nepoděkuješ.“

„Táhni!“ mrskla jsem po ní polštářem, „Proč si za mnou vlastně šla?“ směji se.

„Jen tak, znáš to.“ aha, takže se zase pohádala s Potterem.

„Co je na Jakešovi tak špatného?“

„Jakešovi? To myslíš Pottera?“

„Nedělej blbou. Jasně že myslím Jamese.“ vážně by mě zajímalo co proti němu má.

„Všechno. Hlavně ta jeho arogance.“ zašklebila se.

„Je to kluk. Co bys po něm chtěla?“ začala jsem hledat svou skříň s oblečením. Abyste to pochopili, náž nábytek dosti často dostává pod vlivem hůlky některé z nás nožičky a křidýlka, takže vždy hledáme co patří nám. Sice nechápu proč, ale evidentně to ostatní baví.

PRÁSK! Naše dveře najednou vyletěly z pantů a já chudinka málem leknutím vypadla z okna.

„Sakra Liz! Polez dolů!“ ten vůl blbý! Pořádně vzteklá jsem popadla hůlku a seběhla ze schodů.

„TY PAKO! CO SI MYSLÍŠ? TO NEMŮŽEŠ VZKÁZAT PO NĚJAKÉ HOLCE!“ řvu na Siria, tímhle mě vážně nas…štval

„Sorry. Hele, někdo tě shání a prosil mě abych tě okamžitě zavolal.“  zabít ho! Nebo alespoň přiškrtit toho tvora, kvůli kterému mám zničenou náladu!

„Byl to učitel?“

„Ne, ale…“

„TAK CO BLBNEŠ!“ řvu znova.

„A co mu mám říct?“ rozhodil rukama, „Pardon, ale naše milostpaní má špatnou náladu?“

„Ne. Naše milostpaní je unavená a chce se vyspat!“ klídek Liz, klíd. Sírius odešel vyřídit můj vzkaz. Bože, to jsem se zase nervla.

„A nemůžu se k tobě připojit?“ objevil se přede mnou nějaký sedmák, „V té osušce ti to sluší, ale ještě krásnější bys byla bez ní.“ Blé! Vole! Co si o sobě myslíš?!

„Táhni ode mě.“ zasyčím vztekle když se ke mně pořád víc a víc přibližuje. Odporně se zašklebil a otočil se zpátky směrem ven ze společenky.

„Už je pryč.“ prošel kolem mě naštvaný Sirius.

„Počkej!“ zastavila jsem ho v půli kroku, „Promiň! Ale nemusel si nám vyrážet dveře.“ pousmál se.

„Fajn, ale co chudák Peterson?“ Peterson? RICHARD! Já padnu.

„To už se nějak vyřeší. Běž radši spát.“ no jo. Alespoň čilá zítra budu. Co je vlastně zítra… sobota! Tak co Jamie kecal, že za týden McGonagallka s tím trestem vychladne! A vůbec, nějak moc jsem obživla. To musím jít napravit.

Za pár minut, už jsem spokojeně zařezávala ve své vytoužené postýlce společně s Lily – ovšem ta spala ve své posteli. Kdyby se pokoušela si odpočinout vedle mě, nejspíš by skončila na podlaze.

Můj styl spaní alá hemžení se, je vždy účinný – postupně procestuju celou postel křížem krážem, nebezpečně sebou hážu při změnách poloh a navíc při sebemenším náznaku vetřelce na mé posteli začnu ze svého okolí vytlačovat všechny předměty kromě polštářů a peřiny. Nevím jak to dělám, ale každopádně to funguje. Nevýhodou je celkem pomačkaná vizáž.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář