Jdi na obsah Jdi na menu
 


9kapitola

20. 5. 2006

„Liz vstávej!“

„Dej mi pokoj Moni, vždyť sem před chvíli usla.“

„Je sobota, Prasinky…“ jé! Už sobota?! Prasinky? To konečně uvidím to jejich slavné kouzelnické městečko!

„Za jak dlouho je snídaně?“

„Řekněme, že za dvacet minut bude oběd.“ jujdá! To jsem si trochu přispala, „Hele, rychle vstaň nebo na tebe přiletí Lily.“ bože, co jim všem je? To mě všichni musí mít všude hned?

„Už se valím.“ vypotácela jsem se z lůžka. Ono je tak těžké opouštět svůj vyhřátý pelíšek, když je kolem vás hrozná zima. V koupelně jsem ze sebe v rychlosti udělala člověka, natáhla na sebe svůj oblíbený tmavomodrý svetr – pullover, staré seprané jeany, vlasy po dlouhé době znovu sepla do skřipce a s Monicou zamířila dolů.

 

„Kde si prosimtě?!My už tady umíráme hlady.“ mračí se na mě Lily. U portrétu zahlédnu mizícího Jamese. Aha. Tímhle se všechno vysvětluje.

„Promiň. Jdeme?“  

 

                                                           ***

„To je kosna!“ klepe se vedle mě Lily. Já jsem celkem v pohodně, protože mámina zimní bunda s podšívkou nádherně hřeje, a nebelvírská šála omotaná kolem hlavy mi z části chrání obličej i uši. Bohužel mi na řasy napadal mokrý sníh – ano sníh! Slyšíte dobře! – a zmrzl. Možná to vypadá efektně, ale mě to celkem hodně vadí.

„Sledujte tu chudinku co se lepí k Blackovi!“ mávla rukou Monica. Všechny jsme se ohlédly směrem který ukazovala. Opravdu se tam na Siria lepila nějaká holka. Nezahálí hoch!

„Není blbá, alespoň je jí teplo.“ ušklíbnu se.

„Že se jich musíš pokaždé zastat. Black je děvkař a tohle to jen potvrzuje.“ zuří Viv. Já se jich zastávám? Že o tom nevím.

„Tři košťata! Padáme dovnitř!“ popadla mě Lily za ruku a táhla do nějaké hospody. Uvnitř to žilo. Prodavačka doslova létala od jednoho regálu k druhému, stále se usmívala a bavila se se studenty. Jak je vidět, nejspíš je pěkně oblíbená.

„Dojdu pro pití.“ Odtrhla se od nás Shelby a tlačila se k pultu. Tady je tak krásně teplo! Odmotám ze sebe všechno přebytečné oblečení a zaberu židli přímo u okna. Vesele se křením na každého kdo kolem mě projde – samozřejmě jen na ty lidi, kteří jsou venku. To je větší zábava.

„Tady to je!“ opatrně nám Shelb pokládala láhve na stůl. S potěšením musím zkonstatovat, že se z nich mírně kouří. Teplíčkóóó!

„A to jako budeme pít z lahve? Nemáš alespoň brčka?“ zaprosí Vivian. Pod vidinou brzkého zahřátí dokonce zapomněla i na Blacka.

„Nejsem blbej.“ hodila doprostřed stolu hromadu brček.

„I o tom by se dalo pochybovat.“ ušklíbla se Lily, „Občas!“ pípla nakonec, když se po ní Shelby nebezpečně ohnala.

Opatrně jsem nasála horkou tekutinu v láhvi. Lahoda! Cítila jsem, jak se mi teplo pomalu rozlévá uvnitř žaludku a postupuje dál. Máslový ležák. MŇAM!

„Co budete kupovat rodičům k vánocům?“ promluví po chvíli ticha Monica.

Vánoce… ne, že bych je neměla ráda. Jenže u mě je hlavní problém s dárky. Nikdy nevím co mám komu koupit a tak se mi stává, že celý den lítám po nákupech skoro si rvu vlasy. Nakonec to stejně skončí u většiny případů tak, že prostě něco sama vyrobím. Naštěstí mají mé dárky úspěch, jinak bych se šla zakopat. Prostě jsem strašně vybíravý tvor, který vybírá a vybírá, a stejně nic nevybere.

„Nevím, ještě je do vánoc hrozně brzo.“ zamítne toto téma Lily. Taky si myslím. Pokud kalendář pár metrů od nás ukazuje správně, zbývá nám skoro měsíc. Stejně ale budu muset začít koumat a dělat si seznam.  Protože jestli si ho neudělám… 

ÁÁÁÁÁ!!!SAKRA! CO MÁM KOUPIT MAMCE?! Pomoc lidi! Lítám od výlohy k výloze, jenže nikde nic takového co bych jí mohla koupit. Přitom to ještě dnes musím poslat, aby Prue stačila doletět. Průůůser! Prasinky… člověk by řekl, že v kouzelnické vesnici sežene snad všechno!

„Ááá!“ sakra! Blbý náledí! To ho tady neumějí ani posypat? Vzteklá se hrabu zpátky na nohy. Můj zadek! DOKELU!

„Slečno? Nestalo se vám nic?“přiklopýtala ke mně nějaká stařenka. Alespoň někdo má o mě starost.

„Ne, děkuji. Jen… jen mám asi naražený zadek.“ usměji se. Už mi začíná hrabat. Stařenka mě chytila za ruku a zavedla do nějakého malinkého krámku. Ani jsem nevěděla, že tady nějaký takový je! Byl plný různých věciček. Stojánky na fotky, porcelánová keramika, saténové šátky, knihy různých žánrů, vonné svíčky a tyčinky, aromatické oleje, cingrlátka…   

„Máte to tady pěkné.“

„Děkuji, stejně to tady ale brzo zavřu, nikdo sem nechodí.“úsměv stařence značně povadl. To by ale byla škoda!

„Můžu?“ ukážu na stojan s šátky. Za pár minut mám dárek i pro mámu. Stříbrný saténový šátek olemovaný malými třpytivými kamínky a složitým vzorem vyšitým černou a šedou nití. Kdysi byl v jednom katalogu podobný, jenže tehdy stál nehorázné peníze. Teď je ale podstatně levnější , takže bych jí mohla udělat radost. Sama pro sebe jsem si koupila náhrdelník. Je to průzračně modrý kamínek zapasovaný ve stříbrném ornamentu na černém koženkovém provázku. Kdyby ten kámen nebyl tak jasně modrý, řekla bych že to je křišťál. Ale raději se o jeho určení nebudu snažit. Stařenka mi řekla, že přináší štěstí. To budu potřebovat. S tím mým chováním…

Spokojeně si kráčím podél obchůdků s dárkem v tašce. Zase mi to vyšlo. Uff.

PRÁSK!

„Příště čum před sebe blbečku! Chodí tady lidi, jestli sis nevšiml!“ za hodinu dvakrát na zemi. To je prostě pech! Odhrábnu si z obličeje vlasy abych mohla toho idiota co mě srazil pořádně zpražit.

„Promiň, ale já pospíchám.“ popadne mě neznámý za pas a postaví na nohy.

„Jamesi?! JAMESI!“ volám za ním. Neslyší. Někdy mám dojem, že by si měl koupit naslouchátka. No nic. Nepotáhnu se do hradu sama a počkám na něj.

„Kdes byl?“ vypálím na něj hned.

„Koupit dárek.“  no neříkej! To by člověk nepoznal!

„Pro rodinu?“

„Tak nějak.“

„A co pěkného jsi koupil.“

„Nebuď zvědavá!“

„Mám na to právo! Jako odškodnění za tu srážku“

„Ty máš akorát právo mlčet. Omluvil jsem se, zvedl jsem tě.“ no toto!

„A ticho nebo znova poletíš.“ směje se, „Sice bych tě na led znova nehodil, ale závěje jsou tady hluboké dost.“

„Příšeráku!“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Blondýno!“ oplatil mi to. Tak to je sprosté! V mžiku mám v ruce sněhovou kouli.

MLASK! Přímý zásah! Ta bíla kupka vypadá na jeho vlasech docela efektně.

„Týýý!“

„Nééééáááááá! Ty stupidní tvore! Mám sníh až v kalhotkách!“ to je ichtyl. Prostě mě vzal a zahodil do závěje. I tak se dobře bavím.

„Hele! Snape!“ukážu prstem na postavu zabalenou v černém plášti. Poznala jsem ho jednoduše… ta mastnota z něj málem kape. Od té doby, co se mě pokusil uřknout, k němu chovám stejné sympatie jako k tasemnici.

James skočil do závěje vedle mě a připravil si do zásoby snad padesát sněhových koulí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář