Jdi na obsah Jdi na menu
 


21.kapitola - Dopis

25. 12. 2006

Černovlasý hoch se zavrtával pohledem do tmavomodré hladiny jezera. Za pár dnů to tady všechno opustí,  a je jen malá šance, že by se tady ještě někdy dostal. Pohlédl na obrovskou dřevěnou bránu. Nikdy nezapomene tu chvíli kdy jí vstoupil do hradu poprvé a bude se snažit nezapomenout i tu chvíli kdy jí projde naposled. Chtělo by to fotku. Pousmál se, musí to nějak domluvit s Jamesem.

S lehkým vydechnutím se opřel o strom pod kterým seděl a zvrátil hlavu na stranu, v ten okamžik si všiml nějaké osoby sedící na okně sovince. Zamávala mu. Rose, žádná jiná to být nemůže. Vstal a vydal se směrem k ní.

 

Nedokázala pochopit, proč mu zamávala. Nebylo pochyb, že jde za ní a ona přesto klidně seděla dál. Chtěla s ním mluvit, ale nevěděla o čem. Nenáviděla ho za to co jí způsobil a přesto ho milovala. Na každou větu mu odpovídala úšklebkem ale zoufale chtěla slyšet jeho hlas.

Co bude dělat, až se tady objeví? Co mu řekne? Byl už tak blízko, že slyšela jeho kroky na kamenném schodišti. Ne, tentokrát to nebude ona, kdo bude mluvit. Za to co mu řekla se omlouvat nehodlá, to by měl on.

Dveře se otevřely.

Ani se nepohnula. Ticho, přerušované jen houkáním sov a šustěním jejích křídel se nepříjemně táhlo.

„Rose? Já,… já bych…“ koktal. Pousmála se.

„Víš… Prosím tě řekni něco. Alespoň bys mohla dát najevo, že mě vnímáš.“

„Nevidím důvod, proč tě nějak vnímat. Tys na mě kašlal přes dva měsíce.“

„Já ne. Ty ses mi vyhýbala, ignorovala a příležitostně mě alespoň za něco seřvala.“

„Divíš se mi, potom cos mi provedl.“

„Za tuhle situaci nemůžu jen já. Já tě nesváděl. Kdybys byla tehdy alespoň opilá, tak by se to dalo svalit na mě. Jenže opak je pravdou.“

Sklopila hlavu. Věděla, že má pravdu.

„Co chceš dělat?“ zašeptala. Pomalu přešel k ní. Zadívala se mu do očí. Váhal, nevěděl jestli má udělat to, nad čím dlouho uvažoval.

Jen seděli a dívali se do očí.

                                                                       ***

„To je hrůza, za každým rohem nějaká oblizující se páry.“ kroutil hlavou Alex, když už popáté potkal mezi regály nějakou dvojici. S Remem se rozhodli zajít vrátit půjčené knihy do knihovny. Bohužel jim to jejich spolužáci nijak neusnadňovali.

„Co naděláš, kde jinde by měli jít. Všude stepuje Filch nebo ta jeho potvora. Tady mají klid.“

„Ale je to nechutný je pozorovat.“

„Neříkej! Kdybys na jejich místě byl ty pochybuju, že by ti to nějak vadilo.“ oba chlapci se rozesmáli.

„Ticho!“ sykla na ně knihovnice a odkráčela do zadní části knihovny.

„Ta baba je strašná. Bílá jak stěna a obličej smrtky. Někdo by jí měl připomenout, aby se vrátila do hrobu.“ ušklíbl se Alex.

„Když už mluvíme o ženských,“ usmíval se Remus, „ Nevíš jak jsou na tom Lily a James?“

„Tipnul bych si, že velmi dobře. Jamie nám létá v oblacích. Sem zvědavý, kdy se k něčemu rozhoupe.“

„Fajn, tahle dvojce je perfektní. A co náš druhý skoro-pár?“

„To by mě taky zajímalo. Ale vypadá to dobře, Sirius od tý doby co ví o svým štěstíčku zvážněl a pořád nad něčím přemýšlí.“

„Fajn, takže si to shrneme. Oba naši kamarádi lezou do chomoutu. A to hodně rychle. Péťa se nám vyhýbá… No zbyli jsme si jen my dva.“

„Založíme klub starých mládenců.“ smál se Evans.  

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­„Jak to řekneme ostatním?“

„No… tak to netuším. Musíme na něco přijít.“

Lily byla na vrcholu blaha. Nic lepšího už ji nemohlo potkat. Ještě víc se přitiskla k Jamesovi.

Stále byli v komnatě nejvyšší potřeby, a znovu v posteli. Tiskli se k sobě a vychutnávali si tu chvíli.

„Kdyby mi někdo před rokem a půl řekl že se my dva jednou vezmeme, vysmála bych se mu do obličeje.“

„Já ti to říkal obden.“

„No vidíš.“

Oba se rozesmáli, dnešní den nemohl začít lépe.

„Nepůjdeme už?“ nadzvedla Lil obočí.

„Ale néééé!“

„Ale ano!“ smála se a strhávala z něj peřinu, „Drahý! Chovej se rozumně, už nejsi dítě.“ pokárala ho se vztyčeným ukazováčkem.

„Mama! Mama!“ zakňoural James a vztáhl k zrzce ruce.

                                                                       ***

Nati se na posteli spokojeně protáhla. Dneska se vyspala jako ještě nikdy. S úsměvem se podívala na postele svých kamarádek. Byly prázdné. Ale až na jednu byly rozestlané takže tu spaly všechny kromě Lily. Jenže kde zmizely? Bylo teprve něco po deváté, snídaně se tento týden rozdávaly až v deset hodin. Rychle se umyla, oblékla a seběhla do společenské místnosti.

Na posledním schodu se jí nějakým zázrakem podařilo zakopnout a o stěnu si odřela koleno.

„Bože!“ vztekla se.

„Volala si mě?“ ozvalo se kousek od ní. Otočila se. V křeslech u vyhaslého krbu seděl Alex s Remem.

„No to se mi snad zdá. Tak já jsem si říkala jak brzo sem vstala a jak tak vidím celý hrad je dávno vzhůru.“

Kluci se rozesmáli.

„To není k smíchu.“ obořila se na ně, ale taky se usmívala.

„Nevíte kde je Lily?“

„Nevíš kde je Sirius?“

„Nevíte kde je Rose?“

„Nevíš kde je James?“

„Nevíte kde je Sabrina?“

„ÁÁÁ! Vyhrála si.“

„To bych řekla.“ ušklíbla se, „Fakt jste je neviděli?“

„Ne, sami je hledáme.“

„Hledáte?“

„No… čekáme kdy se vrátí.“

„To zní líp. Nechcete jít na snídani? Třeba už tam budou.“

 

Lily s Jamesem vkráčeli do Velké síně. Okamžitě zaregistrovali přítomnost jejich tří přátel.

„Neser mě Alexi!“ rozčilovala se právě Natali.

„A prd, nechej toho dyť to nebolí!“

„Ti říkám nechej toho!“ pleskla ho po ruce. Jediný Remus si všiml, že někdo dorazil, ale nemohl na ně upozornit jelikož se právě dusil toastem.

„Alíku! Co to tady provádíš?! Snad nám nebalíš Nati.“ rozcuchala mu vlasy Lily, když si vedle něj sedala.

„No to bych si dal!“

PLESK

„Blbečku.“

 

„Al chtěl Nati ukázat ‘sedm statečných‘.“

„Co to je?!“ podivila se Lily. James nezaváhal ani vteřinu.

„Toto.“ ukazováčkem a palcem jí šáhl těsně nad koleno a jemně ji stiskl stehno.

„Jedna,“  posunul ruku výš a opět stiskl, „Dvě,“ posunul a stiskl, „Tři…“

„AAA! To lechtá!“

„Říkám ti nešahej na mě!“ Nat znovu bojovala s Alexem.

„Kde je Sirius, Sabrina a Rose?“

 

„Blbečku! Nech mě žít!“

PLESK!

„AU?!“

 

„Jo to bych taky ráda věděla. Když jsem se probudila, byla sem v ložnici sama.“

Jamesovi se na tváři objevil poťouchlý úsměv.

„Tuším kde je Sirius a Rose.“

„Fajn, takže nám zbývá vyřešit kde je Sabrina.“

 

„Obávám se, že na toto znám odpověď jen já a ředitelka vaší koleje.“ ozval se jim za zády Brumbál.

Všichni jej najednou pozdravili.

„Dobré ráno.“ pousmál se, „Slečna Littlová odjela z hradu pryč brzy ráno. Chtěla se s vámi rozloučit bohužel rodiče ji to neumožnili.“

„COŽE?!“

„Je mi líto, ale vypadá to, že vaše kamarádka je právě v mudlovském letadle někde nad Atlantikem.“

Lily do očí vhrkly slzy. Natali sklopila hlavu a vypadalo to, že se za chvíli rozpláče. Kluci taky posmutněli. Byť nebyli se Sabrinou tak spjatí.

Hůůůů!

„Sova! Sabrinina sova!“ vykřikla Lily a chudák puštík málem přišel o nohu když mu sundávala dopis.

 

Ahojky

Je mi strašně líto, že jsem se s váma nemohla rozloučit. Ale rodiče nechtěli čekat ani minutu. Myslela jsem že odjedu až po konci roku, ale jak je vidno termín se změnil.

Tenhle dopis jsem napsala v autě, které nás vezlo na letiště. Nevím jestli ho vůbec stihnu poslat. I přes to…

Budete mi všichni moc, moc, moc chybět. Doufám, že se mi někdy poštěstí za vámi přijet i když jsou mé vyhlídky hodně ubohé. Přeji vám obrovskou kupu štěstí a ještě větší kupu lásky.

 

                                                                                              Sbohem 

Lily s Nat se naplno rozplakaly.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:):-P:(:'(

(Twiggy 33, 30. 12. 2006 16:46)

Tak to bylo krásný, smutný a úžasný...rychle další kapitolu. Tahle povídka se mi moc líbí :)

No toto

(Susan Topperová, 27. 12. 2006 17:23)

Fíha.... Tys to zamotala

..........

(Sany En, 26. 12. 2006 21:18)

To je smutnýýýý buhuuuuuuuu

Title

(terentule, 26. 12. 2006 19:13)

krása :o)

Skvělííí

(Verča, 25. 12. 2006 21:55)

Skvělííí, kdy bude další???