Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2.kapitola

20. 5. 2006

Byla to krásně vyhlížející třípatrová budova. Omítku měla natřenou na béžovo a kolem oken dřevěné trámy, na kterých byly postavené truhlíky s muškáty, jejichž květy sahaly až k oknům v přízemí. Tyhle ale byly mnohem větší a bez záclon, tam byla nejspíš ta cukrárna.

„Ahoj Henry! Tak vidím, že jsi přesvědčil všechny! To jsem rád!“ vyběhl z domu Dan a srdečně je přivítal.

„Promiňte, že tady není Kate s holkama, ale dneska udělaly strašně moc práce a tak si šly brzy lehnout. Doufám, že vám to nevadí?“

Po této větě ho všichni - a nejvíc James - uklidnili, že je to naprosto v pohodě. Dan se usmál a pozval je dál.
Vevnitř to vypadalo také skvěle. Jenže na prohlížení neměli čas, protože je pan Evans zatáhl do jiné místnosti, která byla sice menší, ale stejně útulná jako ta první a ujal se slova.

„Tak tady bychom za normálních okolností měli povečeřet, jelikož je už ale pozdě a naše kuchařky spí, tak máte večeři připravenou ve svých pokojích, které vám za chvíli ukážu. Jinak - tohle je naše jídelna. Jíst budete tady a ne vedle, teda pokud si budete chtít dát něco z cukrárny, tak můžete i tam. A ještě, tam za těmi lítacími dveřmi je kuchyň, tam smí pouze naše kuchařky. Tak a teď ty pokoje. Pojďte za mnou,“ vychrlil ze sebe.

Zastavil až v druhém patře a otevřel dveře přímo naproti schodišti a podal panu Potterovi klíče.

„Tady tohle je pokoj pro vás, Henry. Na tom papíru, který leží na stole, je napsáno všechno, co se týká jídel a předem vás upozorňuji, že jestli vstanete pozdě, nebudete mít nic. Dobrou noc,“ popřál jim a s úsměvem se otočil zpátky na kluky,

„Tak, pánové, vy dva máte pokoj až nahoře, hned vedle holek. Takže buďte prosím potichu, nerad bych je budil. A ještě něco! Neprovádějte mi tam s nimi nic! Protože jinak bych byl nucen zasáhnout!“ dodal se smíchem. James i Sirius museli uznat, že s ním nuda rozhodně nebude.

O dvacet minut později se oba dva svalili do postele a snažili se usnout, protože snídaně byla už v sedm ráno. Bohužel se jim to nedařilo, z místnosti vedle nich se totiž ozývalo vytrvalé mlaskání. Po deseti minutách už oba neměli daleko k šílenství. Najednou se ze směru, odkud to mlaskání přicházelo, ozvala dutá rána a promluvily čísi rozzuřené hlasy.

„Můžeš toho, prosím tě, nechat? My bychom se rády vyspaly!“ Sirius i James si úlevně vydechli.

„A čeho bych asi tak měla nechat?! Nic vám nedělám, tak mi dejte pokoj...“

„Prý nic! Hele... přestává mě bavit ti pořád vysvětlovat, že když spíš, tak mlaskáš. To se ti furt zdá, že něco jíš, nebo co?" Kluci se začali usmívat, bylo tak příjemné poslouchat, jak se někdo hádá a nejsou to oni. Za chvíli je ale sranda přešla, a to když hlasy začaly nabírat na intenzitě.
„Holky! Klid! Takhle se nevyspíme a to máme ještě ke všemu brzo vstávat. Prostě to nějak vyřešíme,“ promluvila jedna, jejíž hlas byl pro Jamese nezaměnitelný... Lily.
„Jo?A jak, prosím tě...?“ zeptala se nakvašeně druhá.
„Rose, uklidni se. Sabrina se bude nějakým způsobem snažit, aby nemlaskala a my na ni nebudeme křičet. Jasný?!“ oznámila jim.
„Takový blbý složitosti. Jednodušší by bylo, kdybychom ji prostě vyhodily z pokoje! I když.... to by nám asi neprošlo, co?“
„Pojďte už spát... PROSÍM!“ Tentokrát už byla skoro zoufalá. Zanedlouho se mlaskání ozývalo jen občas. A všichni se mohli v pohodě vyspat.
„Siriusi! Vstávat! Za chvíli bude snídaně!“ budil James svého nejlepšího kamaráda, kterému se zjevně nechtělo z postele vůbec vylézt.
„No jo! Vždyť už jdu!“

Konečně se po půl hodině dostali do jídelny. U stolu už seděli skoro všichni, chyběly už jen holky.
„Dobré ráno!“ pozdravili slušně, hned po tom, co se na ně paní Potterová zamračila.
„Dobré,“ vrátila se jim sborová odpověď.
„To tu hodláte stát celou snídani? Já bych byl radši, kdyby jste se posadili,“ řekl Dan s úsměvem.

Ten má snad gumový obličej. Já se pořád takhle usmívat, tak už v něm mám křeče,' pomyslel si James.
„Kde ty holky sakra jsou? Vždyť to nestihnou!“ nervovala se zrovna paní Evansová.
„Prosím tě... už jsi někdy viděla, že by ty tři něco nestihly? To by se snad musel stát zázrak!“    odpověděl jí opět s úsměvem její manžel. Jako na povel se hned po jeho slovech ozval z kuchyně smích několika osob.
„Ááá! Tak tady má někdo dobrou náladu!“ promluvil pan Potter.
„Dočasně, do pěti minut je to přejde, o to se neboj. Hned jak zjistí, co všechno budou muset dneska udělat, tak se budou tvářit úplně jinak,“ uvedla vše na pravou míru paní Evansová. Dívky najednou vtrhly lítačkami do jídelny a nesly podnosy se snídaní.
Aniž by si všimly, že jsou v místnosti noví hosté, s hlasitým: „Dobré ráno!“ položily tácy na stůl. A asi by si jich nevšimly vůbec, kdyby na ně James nepromluvil.
„Hmm... Ahoj!“ řekl, nebo spíš pošeptal. V tu chvíli Lily zakopla o nohu stolu a málem se skácela na podlahu.
„Co?! Potter? Black? Co vy tady?“ zeptala se vyjeveně a nespustila z nich oči.
„Lily, Rose, Sabrino. Představuji vám naše nejlepší hosty. Henryho a Liz Potterovy. Jak vidím, tak jejich syna s kamarádem představovat nemusím,“ dodal s úšklebkem.
„No to teda nemusíš, ty dva známe až moc dobře,“ oznámila suše.
-PRÁSK-

„Čau rodino! Tak jsem se vám vrátil!“ třískl s dveřmi o stěnu nějaký kluk, až z nich odlétla barva. Pan Evans po něm vrhl pohled rozzuřené kobry.
„Óóó! Můj drahý bratránek! Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě zase vidím!“ odpověděla mu Lily s ledovým výrazem a na slovo zase podala velký důraz.
„A jéje!" zkonstatoval situaci onen kluk, ,,omlouvám se, já nevěděl, že jsou tady hosté!" začal litovat.
„Alexi... řekni si sám, co ti mám udělat! Tohle už je nejmíň pošesté! Přestává mě bavit ty dveře pořád natírat!“ Dan se nejspíš pořádně naštval.
„Já bych o něčem věděla!“ ozvala se Rose.
„Co kdyby do konce týdne makal za nás!“
„Dobrý nápad!“ pochválil jí Dan a znovu se usmál, zatímco Alex se jen plaše rozhlížel, kudy by mohl utéct.

Jó, tak tomuhle já říkám přivítání!'  pomyslel si James.

„Tak pojď, Alexi. Ukážu ti kuchyň,“ říkal se smíchem pan Evans, ,,doufám, že umíš vařit!“
„ANO! Konečně! Žádný vaření, jdu si lehnout!“ oznámila jim Lily.
„Vždyť jste před chvílí vstaly?!“ Paní Potterová nevycházela z údivu.

„To je sice pravda, ale únava je věčná!“ dodalo trio se smíchem najednou a pomalu se klidilo z místnosti.
Všichni se bavili. Příjemný start do nového dne.
„Máte tu veselo,“ konstatoval se smíchem Henry.
„To tedy ano! Někdy až moc!“ odpověděl Dan, který už se i s poněkud pobledlým Alexem vrátil.
„Že já jsem sem lezl! Stálo mi to za to?“ mumlal si sám pro sebe, naneštěstí pro něj to slyšel celý stůl. James to nevydržel a vybuchl smíchy, když všichni uviděli jeho nakažlivý úsměv, rozesmáli se taky. Alex se na ně jenom zašklebil a odešel se vztekat někam jinam.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář