Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


4.kapitola

20. 5. 2006

Sirius se za ní ještě chvíli díval a potom zamířil do svého - tedy spíš do své půlky - pokoje. Na schodišti však narazil na Jamese, který se evidentně dobře bavil.
„Co jste na sebe tak zírali, proboha... jste si pokoušeli vypálit mozky?"
„Ha ha ha... opravdu velmi vtipné," utrhl se na něj.
„Promiň... nechtěl jsem se tě dotknout..." omlouval se James, „ já jen, že..."
„Že co?"
„Že jste se na sebe dívali tak dlouho a tak zvláštně..."
„No co, tak jsme se na sebe dívali, nic zvláštního..." snažil se to ukecat. Bohužel James nebyl tak hloupý, aby mu na to skočil. Nahlas ale radši nic neříkal.
„Hoši! Za chvíli bude večeře!" volala na ně paní Potterová, „Siriusi! Co to máš s tím nosem? Ukaž..." přiskočila k němu, mávla hůlkou a Siriusův nos se opět vyrovnal a přestal krvácet.
„Tak pojďte." ukázala jim směr jídelna. Jen se po sobě podívali a vyšli.
„...Alexi, jestli ty sklenky rozmlátíš, tak tě mamka zabije. Je na ně tak trochu háklivá, víš?! " dávala Lily rady. „Tak se snaž otevřít ty dveře pomalu, protože jestli je rozrazíš,
sejmou tě zpátky. Pro jistotu je vem zvlášť a ty dveře si otevři druhou rukou. Jasný?!"
„Jo... úplně. Budu se snažit... celý zbytek roku bych tady vážně zkysnout nechtěl..."
„Lily, pozor! Dan už jde!" varovala ji paní Potterová. Zrovna když se Lily posadila, vešel její tatík.
„Dobrý odpoledne... " pozdravil je jak jinak než s úsměvem a zaměřil se na Lily.
„Ahoj Lily... jsem tě nemohl najít. Myslel jsem, že se podívám na to, jak hrajete," řekl a pokusil se o zklamaný tón.
„Byli jsme přece na tom plácku za rohem... To je jedno, příště se snad přidáš," usmála se na něj Lily zářivě. James si musel rychle sednout. Hrozilo mu, že sletí na podlahu, jak se mu roztřásly kolena. 'Musím ji získat... musím. Udělám cokoli!' přemýšlel. Sirius si všiml, jak se James rozklepal, ale jen se usmál. Nehodlal ho ztrapnit.
Za chvíli už byli v místnosti všichni. James postřehl, jak Sirius znervózněl, když do místnosti vešla Rose. Podivil se nad tím. Sirius se takhle přece normálně nechová. Radši se ho zeptá až v pokoji.
„Alexi! Donesl bys nám, prosím tě, pití?" zavolal pan Evans.
„ANO! Už letím!" ozvalo se z kuchyně. Za okamžik stál Alex ve dveřích, bohužel předtím je rozkopl a ony se odrazily od stěny a vracely se zpět. Teď už ty sklenky mohl zachránit leda tak zázrak.
„POZOR!" vyjekla paní Evansová, bohužel pozdě. Alex sice ještě dal ruku s tácem dozadu, jenže to byla jediná věc, kterou stihl. Dveře do něj vrazily tak prudce, že odletěl skoro metr a do něčeho narazil... soudě podle zvuků.
„Má někdo tak pitomého bratránka?" zeptala se Lily a přitom kroutila hlavou. Vteřinu poté se ozval zvuk rozbíjejícího se skla.
„Má! A zrovna já!" odpověděla si sama.

O několik hodin později v klučičí ložnici…

James i Sirius už leželi ve svých postelích a pokoušeli se usnout. Nějak se jim to ale nedařilo.
„Siriusi? Můžu se tě na něco zeptat?" vzpomněl si James.
„Klidně..."
„Tobě se Rose líbí, co?" vyslovil onu otázku. Chvíli bylo ticho.
„No..." odpovídal Sirius pomalu, jako by si rozmýšlel, jestli mu to má říct, „jo, líbí se mi," prohlásil nakonec. To Jamesovi ale nestačilo.

„Jen líbí? Nic víc?"
„Co víc? Je hezká a to je všechno... Dobrou," ukončil jejich rozhovor.

Zbylé dny utekly jako voda. Alexovi se podařilo rozmlátit dalších několik sad skleněného nádobí, zdemolovat svůj pokoj, vytopit půlku hotelu, roztřískat troje dveře, zlomit si ruku a nos, nedobrovolně se nechat pokousat psem a zdemolovat celou kuchyň při pokusu o samostatné vaření.
Nebylo divu, že v den jejich odjezdu do Bradavic byl v žalostném stavu, kromě toho dostal od pana Evanse dárek - na celé další velké prázdniny tam má slíbené místo uklízečky a kuchaře najednou.
Jamesovi se podařilo nemožné - Lily si s ním byla schopna povídat pět minut, aniž by zvýšila hlas... bohužel se stejně vždy pohádali.
Sirius se skamarádil s Rose a Sabrinou a po večerech je společně s Jamesem bavil historkami z předešlých školních let.
Je až zarážející, co všechno se dá za týden stihnout.
Teď už byli všichni připraveni k odjezdu. Kluci však do brzkého rána slavili začátek školního roku a taky usmíření s holkama (co všechno si asi za stěnou vyslechly), takže bylo pochopitelné, že se snažili dospat co nejvíc.
„Jamesi! Siriusi! Alexi! Pojďte už konečně dolů... snídaně čeká! A vemte s sebou taky ty kufry!" volal na ně pan Potter.
„Mluvil tady někdo o jídle?" probral se najednou Alex, který jel s nimi. Přestupoval totiž z jiné kouzelnické školy, jejíž jméno James neznal. Proč přestupoval, to nikomu neřekl.
„Pojďte... já bych si totiž ještě rád stihl dát kafe," rozhodl Sirius a plazil se ke dveřím. Ostatní ho poslušně následovali.
***
„Dělejte! Nebo nenajdem žádný volný kupé... já kvůli vám celou cestu stát nehodlám!" zařval na ně Remus, když prošli přepážkou.
„Taky tě rád vidím, Náměsíčníku! O prázdninách jsme se měli dobře, dík za optání," oplatil mu to Sirius.
„No jo... promiňte..." omluvil se a poplácal je po zádech, „ale vážně, už bychom měli jít," trval na svém. „A ty budeš Alex, že?" zeptal se, když ho zaznamenal, „James mi o tobě psal... dokážeš prý neuvěřitelnou rychlostí zdemolovat všechno, co ti přijde pod ruku... no... spíš všechno, co se ocitne v tvé blízkosti," zazubil se na něj a podal mu ruku. „Já jsem Remus Lupin alias Náměsíčník."
„Alex Evans. Přezdívku zatím žádnou nemám... ale to přijde časem."
„Kde je Červíček?" rozhlížel se James.
„Prý do Bradavic přijede až zítra. Důvod ale nevím..." odpověděl mu Remus.
„Tak jdem, ne? " popohnal je Sirius.
Cesta do Bradavic jim utíkala až nepřirozeně rychle. Probírali při ní všechno možné i nemožné. Stačili při tom ještě vymyslet novou hru - točilo se hůlkou a na koho ukázala, ten musel odpovědět úplnou pravdu, když tak neudělal, s hůlkou nešlo pohnout a létaly z ní červené jiskry. Nasmáli se pravdu hodně, holky ale bohužel byly v jiném kupé, takže se k nim nemohly připojit.
„Hele, nepůjdem pro holky? Mohla by být větší sranda!" zeptal se rozjařeně Alex.
„Jo... a ještě tak vědět, kde jsou..." ozval se Remus.
„To je detail, tohle totiž vím naprosto přesně!" zvednul ukazováček Alex a postavil se, „ jde někdo se mnou?"
„Já!" vykřikli najednou James se Siriem.
„Jen doufám, že se nepotáhneme až na druhý konec vlaku," strachoval se James.
„Neboj... poslouchejte..." poradil jim Alex. Všichni se zaposlouchali. A opravdu uslyšeli hlasy jejich tří kamarádek. Asi seděly hned vedle.

„No ták! Lil, nenech se přemlouvat! Zazpívej nám něco... prosím!" žadonily Rose se Sabrinou.
„Já to neumím... je to dávno, co jsem zpívala naposledy!" vzdorovala jim Lily.

„Copak ona umí zpívat?" zeptal se poněkud zmatený Sirius.
„A jak... kdysi ve zpěvu vyhrávala první místa! "

„LIL! PROSÍM!" Sirius by si tipnul, že už před ní obě klečí.
„No dobře... ale co..." svolila nakonec, „většina textů se mi vypařila z hlavy..."
„A co takhle A Moment Like This? Na tuhle si přece vzpomenout musíš! Proslavila tě!" vzpomínala Sabrina.
„Na tu si pamatuju... ale že by mě proslavila?" zeptala se Lily pochybným tónem.
„No tak tě po ní znalo o hodně víc lidí než předtím. No!"
„Holky! Přestaňte se hádat!" okřikla je Rose, „takže hudba..." Rose musela zjevně použít nějaké kouzlo, protože se vážně spustila hudba. Za chvíli se ozval Lilyin hlas. Alex měl pravdu, zpívala krásně.


... A moment like this
Some people wait a lifetime
For a moment like this
Some people search forever
For that one special kiss
Oh I can’t believe it’s happening to me
Some people wait a lifetime
For a moment like this....


James se do té písně zaposlouchal tak důkladně, že přestal vnímat okolí. Ostatní na tom nebyli o nic lépe, ta melodie snad musela uchvátit každého, plus ten krásný hlas a je dokonáno.

... Could this be the greatest love of all
I wanna know that you will catch me when I fall
So let me tell you this
Some people wait a lifetime
For a moment like this...


Po téhle sloce znovu zazpívala refrén a píseň skončila.
„Áááá.... A prý, že už to neumíš. Teď zpíváš ještě líp než předtím!" vzdychla Sabrina.
„Vážně? Díky! Ale teď zazpívejte něco vy... vždyť to umíte taky!"
„No.... víš, radši až na koleji... tady si nehodlám udělat trapas! Víš, jak to dopadlo posledně, když jsem se po třech letech pokoušela zpívat." Po téhle větě se ozvala salva smíchu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář