Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


7. Je to černé a klepe to na dveře... naše růžová budoucnost

24. 4. 2008

Lydia propalovala pohledem podlahu a tiše trpěla. Debbie se vyvrátila do postele a snažila se pochopit, co tím bylo řečeno. Tina nedokázala pochopit, jak někdo nemůže milovat chlapy – lépe řečeno, Siriuse Blacka. A Lily nebyla schopna ničeho, jen tupého pohledu na svou kamarádku.

Jako první promluvila s křečovitým úsměvem Debbie. „Mno, nikdo není dokonalý, že. Pořádní chlapi tady nejsou, tak proč si nezačít s holkou...“

 

                                                                       *

 

O pár hodin později zavládla v Bradavicích naprostá anarchie.

Brumbál, navzdory svátkům, odjel na veledůležité schůzky do zahraničí a McGonagallová se preventivě rozhodla vzdálit ze školy, kterou zanechala pod dohledem pár zbylých profesorů. Ti se z bezpečnostních důvodů zabarikádovali ve svých pracovnách a pro pochůzky po hradě používali tajné chodby.

Měli proč, ve škole se totiž úderem poledne rozpoutal lítý sněhový boj mezi všemi studenty, jež na hradě zůstali. Ke všeobecnému překvapení se přidali i zmijozelští, kteří to vysvětlili pouze tak, že k týrání nemají správné povzbudivé prostředí a tudíž se nudí.

Bylo jedno, kde se člověk nacházel, sníh byl s ním taky. Mohli jste se plazit škarpou, schovávat pod postelí, sprchovat... nebo bojovat do posledního dechu. Ovšem nikdo netušil, kdo proti komu bojuje, tudíž byl konec v nedohlednu a síly rychle ubývaly.

 

„HUÁ-Á-ÁUÁHOE-JÁGHEU!“

„Co to je?“ poznamenala zděšeně zrzka a opatrně vykoukla ze svého úkrytu v houští, když spatřila Debbie s řevem poskakovat po bitevním poli, kde ji sem tam zasáhla ledovka. Odpověď dorazila poměrně záhy – Tina, mrtvá smíchy a napůl umlácená od sněhových koulí, dorazila k jejímu úkrytu, padla na něj, čímž ho totálně zničila a se slzami smíchu v očích jí sdělila, že Deb strčila pod kalhotky kus ledu.

„Magore!“ ušklíbla se Lily a na poslední chvíli se vyhnula jedné z ledovek, vyslaných od Blacka. „Ježiši,“ sklopila hlavu, když ji těsně míjela další. „Ježiši!“ odskočila před asi jedenácti z nich, „JEŽIŠI! UTÍKEJ!“ zařvala nakonec bezmocně a nejvyšší možnou rychlostí, které byla schopna dosáhnout, se snažila utéct před téměř hradbou sněhových koulí, které po ní vyslali všichni zúčastnění. Nemít kryt se nevyplácí.

Lilyino pozadí bylo mírně zdemolováno krupobitím, zatímco Tina, jež nebyla smíchy schopna byť jen nadzvednout nohu, aniž by sebou netřískla o zem, už takové štěstí neměla. Várka ji zasáhla plnou silou a zrovna v době, kdy ze sebe vyrážela jeden z mohutných skřeků, velice vzdáleně připomínajících smích. Spolykala tolik sněhu, že ji vylézal i nosem a z pusy odletovaly zmrzlé sněhové hrudky. Byla okamžitě odeslána na ošetřovnu.

V boji se i tak pokračovalo až do večerních hodin, kdy se na ošetřovnu dostali všichni bojující a mohlo se zde pokračovat v radovánkách, kterým mohla Pomfreyová jen velice těžce zabránit, jelikož ležela zamčená ve svém kabinetu pod vlivem uspávacího lektvaru.

Lily se plazila po jednom z mrzimorských šesťáků, jehož jméno jen matně tušila podle toho, jak na něj volali ostatní. Pobertové vypili lektvar vyvolávající halucinace a váleli se smíchy po zemi. Pouze Pettigrew se držel čela postele, padal ze strany na stranu a vypadal poněkud zeleně. Debbie s Tinou a Lydií hrály s dalšími spolužáky flašku – již jim chybělo značné množství oblečení a zmijozelští tiše v koutku diskutovali, koho z místnosti ‚lehce potrápí‘.

Náhle se rozrazily dveře a v místnosti se zjevil Slughorn. „Ah,“ zděsil se při pohledu dovnitř. „Nedejte se rušit.“ Načež rychle uprchnul do svého kabinetu.

 

*

„To zas byla noc...“ povzdechla si Lily, když na sebe navlékala svetr, aby se mohly vydat přes promrzlý hrad.

„Ty sis ji evidentně užila,“ usmívala se pobledlá Lydia a založila ruce na hrudníku.

„Nerýpej, jo? Nerýpej. Ty sis tu taky užívala, co to šlo,“ vyplázla na ni zrzka s úsměvem jazyk zatímco si mnula oči.

„BRUMBÁL! BRUMBÁL DORAZIL!“ rozječela se Coly, když z okna uviděla ředitelovu postavu na pozemcích, v rychlosti na sebe začala natahovat oblečení a zároveň dávala kouzly dohromady zničenou ošetřovnu.

Zapůsobilo to okamžitě. Každý se okamžitě začal oblékat, upravovat, probouzet, uklízet a zdrhat.

 

Dorazivší ředitel školy se procházel po liduprázdných chodbách a v duchu chválil profesory, že dokáží studenty udržet v mezích slušného chování. 

 

„Chce se mi tak strašně spát... Tak moc,“ zakňourala Lily a padla do křesla ve společenské místnosti. „A mám hlad, bolí mě záda, nic se mi nechce.“

„Sklapni už,“ vrazila jí mírný pohlavek Debbie a zhroutila se do křesla naproti ní. „Tebe poslouchat je fakt zážitek. Co je to?“ nadzvedla obočí a natáhla se ke stolku, na kterém ležela hromada informačních letáků pro výběr povolání.

„Asi to tady nechali páťáci,“ pokrčila Lily rameny a zívla. Načež jich pár popadla a začala je prohlížet. „Tse!“ ušklíbla se nad prvním z nich, „Gringotti nejsou zrovna skromní, co se známek týče. Chtěla bych vidět toho, kdo se k nim dostane na vyšší funkci než nějakého pidi úředníčka. Alespoň já bych to dál nevytáhla.“

„Zas kecáš. Ty a nebýt někde úspěšná? To je stejně pravděpodobné jako že Voldemort miluje své okolí,“ zamračila se Tina a odhodila pokrčeného Denního věštce zpátky na stolek, odkud ho před chvílí zvedla. „Co si sakra ten debil myslí, že je?“

Debbie se nechápavě zamračila a přitáhla si věštce k sobě. „Voldemort? Kdo to je?“

Lydia se opřela o opěradlo Debbina křesla a začala článek nahlas číst.

 

Brutální útok!

Včera večer došlo k napadení několika mudlovských rodin v Leeds. Nikdo nepřežil. Bystrozorové museli nejen změnit paměť několika stovkám mudlů, kteří viděli i slyšeli, co se v domech těchto rodin dělo, ale také odstranit obrovské lebky, vznášející se nad místy, kde k vraždám došlo.

Za celou svou kariéru jsem nic podobného nezažil. Lituji ty mudly, byli mučeni tak dlouho, dokud se nezbláznili. Až pak zavražděni,“ svěřil se jeden z vyšetřovatelů této tragické události. „Zajímavé je, že po sobě nechali vzkaz. Ano, nechali – bylo jich více než jeden. Říkají si Smrtijedi – posluhovači toho šílence, kterého se nám před půl rokem nepodařilo usvědčit ze smrti tří kouzelníků. Lord Voldemort je evidentně nebezpečnější než se zdá...

 

„Tohle není normální, o co mu jde?“ zamračila se Lily, zatímco si kolem prstu otáčela pramen svých dlouhých vlasů. „Doufám, že ho ministerstvo brzo chytí.“

„Jo, to asi všichni,“ pokývala hlavou Debbie. „Co vůbec plánujete po škole?“

„Ještě nevím, ale nejspíš si najdu nějaký podnájem,“ prohodila Lily, ještě stále měla v paměti přesné znění včerejšího dopisu od její sestry.

„Vždyť můžeš domů, ne?“ otočila se na ni překvapeně Tina. Od portrétu Buclaté dámy se ozval hlučný smích, všechny tím směrem střelily pohledem, ale moc pozornosti přicházejícím klukům nevěnovaly.

„Nemůžu... spíš nechci. Nechci znova slyšet, jaká jsem zrůda.“

Debbie nakrčila obočí. „Petunie?“ Nečekala na odpověď a vmáčkla se do křesla k Lily. „Vím, že je to tvoje sestra a že se pořád snažíš s ní vycházet, ale... Ona ti za to nestojí. Ty se snažíš, abyste byly stejné kamarádky jako dřív a ona tě soustavně ponižuje. Když tě vyškrtla ze svého života, vyškrtni ji taky. Kvůli ní se netrap, máš přece nás,“ povzbudivě se na ni usmála a objala ji.

„Copak to slyším? Naše květinka Lily je smutná?“

 

„Zase on...“ zašeptala zničeně do Debbiiných vlasů.

Další věc, kterou máš.  Zrzka se odlepila od kamarádky s úsměvem na rtech.

Obešla bych se i bez ní.

 

„Tak povídej, jaképak problémy tě trápí? Má psychologická praxe dosahuje nevídaných rozměrů,“ usmál se na ni James a sedl si na stolek před ně. Koutkem oka zahlédl nového Denního věštce. „Takže, drahá slečno Evansová. Pokud je příčinou vaší špatné nálady zde zmíněný Voldemort, pak věřte, že dokud budu živ, nikdo vám neublíží. To vám přísahám.“

„A jak tomu chcete zabránit, pane Pottere?“

„Přece budeme žít pod jednou střechou jako manželé, takže to zas takový problém nebude.“

 

Lily spadla brada. Zírala do těch jeho rozzářených očí neschopná cokoliv říct. Po pár vteřinách vyprskla smíchy. „Ty jsi blázen. Jak si můžeš tak věřit?“

„Jednoduše vím, že mě chceš. Jednou ti to taky musí dojít,“ vtipkoval s širokým úsměvem. „Pro začátek by stačilo, kdybychom si říkali křestním jménem. Po sedmileté známosti by to bylo víc než vhodné.“ Tázavě nadzvedl obočí a podal jí ruku.

„Fajn,“ usmála se a potřásla si s ním. „Jamesi.“

Ostatní Pobertové si s dívkami pobaveně vyměnili vševědoucné pohledy.

 

„O čem jste se tady předtím bavily?“ nadhodil Remus a přitáhl si k dívkám křeslo.

„Kde budeme po škole bydlet... Vidím, že přinejmenším Lily už to řešit nemusí,“ ušklíbla se Tina a schytala pár dobře mířených ran polštářem.

„Tak my už taky ne,“ pokrčil rameny Sirus. „Já mám baráček, Jimmie má baráček a Remísek též.“

„Neříkej mi Ji-Re-mí-sek!“

„V klidu chlapci, vždyť se nic neděje.“ Siri zvedl ruce v obranném gestu, ale usmíval se od ucha k uchu.

„Kdes ty nabral barák?!“ podivila se Debbie, „Cos naposled říkal, tak tě ta ženská vydědila.“

„Nás vyděděnců je trochu víc, například můj strejda, který mi odkázal hromádku zlata.“

Hnědovláska pokývala hlavou s pochybností v očích.

„Fajn, tak ta hromádka byla trochu větší,“ zašklebil se a sedl si na područku Remova křesla.

„A ty?“ otočila se na Jamese.

„Rozbil jsem prasátko.“

„Tak to musel spíš kanec v životní velikosti, než prasátko,“ smála se Tina.

„Je to krásný domeček, ale stále čekám na svou milovanou,“ zamrkal s úsměvem na Lily, „která by mi zařídila interiér.“

„Tak to se nedej rušit a čekej... Asi to bude trvat hodně dlouhou dobu.“

„Vážně?“ protáhl a Lily došlo, co vlastně řekla.

„Myslela jsem to tak, že se nedočkáš.“

„Já ti rozumím.“ mrkl na ni.

Jak ho nenáviděla pro ten jeho pocit naprosté výjimečnosti a pocitu, že bude mít všechno, co chce. Ji tedy ne. Takovou radost mu neudělá.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:):):)

(Ellon, 10. 5. 2009 14:43)

krása:) (jak originální, že? xD)

....

(lucyš, 27. 4. 2008 20:38)

Mno naprosto úžasná, jako vždycky :-D ty poslední 4 odstavce byly krásné, ta věta se ti fakt povedla souhlasím s ostatníma a doufám, že už píšeš další a nenecháš nás dlouho čekat

Děkuji....

(LilyJane, 25. 4. 2008 14:41)

Maysie: :D:D ty si tež fandíš :D:D Ne, díky ;)
romuska: kují :)
Susie: jj, ta věta mi vyplynula úplně samovolně... to že to skutečně tak sedí, mi došlo o pár vteřin pozdějc :)
Phee: :D:D Tož budu se snažit :D:D A díky :)

nadhera

(Phee, 25. 4. 2008 13:21)

som rada,ze sa moje hrozby osvedcili v podobe kapitolky, dufam,ze druha bude takisto coskoro..........a teraz k tejto kapitolke: to je uuuuuuuuuuuuplne bomba, to dohadovanie na konci aj veta, ze James Lily ochrani .............no som uz jednoducho zvedava na pokracko a svihni si s nim,nech sa nemusim zase vyhrazat O:-)...........:D:D

...

(Susie, 25. 4. 2008 11:37)

Víš, která část se mi líbila nejvíc, když jsem to opravovala? Tahle:
„Takže, drahá slečno Evansová. Pokud je příčinou vaší špatné nálady zde zmíněný Voldemort, pak věřte, že dokud budu živ, nikdo vám neublíží. To vám přísahám.“
Nevím... Ty znáš budoucnost, takže jsi to tak napsat mohla a víme to i my všichni ostatní.. Je to divný, když si vezmeš, jak velkou pravdu tehdy řekl. Nad těmato větama jsem se zamýšlela, jednu chvíli mi bylo skoro do pláče... Je to krásně napsané.

:-)))

(romuska, 25. 4. 2008 7:51)

jééééééééj my sme sa dočkali:))))) ...........je to super teším sa na ďalšiu:DDD

Ouu xD

(Maysie, 24. 4. 2008 21:16)

No to teda ne, dočká! Jasný?! =D
Hustý...:o)