Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kapitola 3.

4. 4. 2008

Sedím u stolu ve Velké síni a popíjím kávu. Dlaněmi pevně svírám hrníček, aby mi zahřál ledové ruce a unavenýma očima přejíždím celou Velkou síň. Zachumlané v hábitu je mi krásně teploučko. Škoda jen, že tady není Phe, alespoň bych se měla s kým bavit. Jenže je nejspíš zavřená v knihovně a tam se mi teda nechce.

Sklopila jsem hlavu, opřela ji o své zápěstí a zadívala se na bránu do síně. Brána mě ani tak nezajímala, jako spíš studenti. Vždy mě bavilo pozorovat své okolí, ničím nerušená, představovat si, co se jim asi tak honí v hlavách. Je čas snídaně a síň se velmi pomalu plní lidmi.

Byla sobota, půlka prosince za námi, ale prázdniny stále v nedohlednu. Mezi studenty se šířila únava, učitelé byli neoblomní, neustále zadávali nové a nové úkoly, zahrnovali je hromadami učiva, nutili je trávit v knihovnách mnohem víc času, než by kdokoliv z nich považoval za nutné.

„Jane! Ty jsi ještě tady? Myslela jsem, že už budeš na koleji,“ přihnala se ke mně Phe a mrskla s brašnou plnou knížek na lavici vedle sebe.

„Užívám si tu chvíli, kdy mě vůbec nic neotravuje. Jakmile bych vyšla na kolej, asi by mě trefil šlak,“ ušklíbla jsem se a natáhla ruku pro toast.

„Proč myslíš?“ usmála se na mě a nalila si do hrnku kakao.

„No, vezměme to popořadě. Nejdřív bych asi dostala hysterický záchvat kvůli tomu blbýmu brnění a pak kvůli blbce Bergerové.“

„Ve zkratce čtverka béček,“ rozesmála se Phee.

„Co ty vůbec děláš tak brzo zpátky? Většinou v knihovně hnípeš až do oběda,“ usmála jsem se a snažila se moc nedrobit.

„Nějak tam bylo dneska rušno. Pinceová nás všechny vyrazila,“ pokrčila rameny. Zamávala jsem na Nicol, která právě vešla do síně, aby si přisedla k nám a znovu se otočila na svou blonďatou kamarádku.

„Proč proboha?“

„Se mě ptáš? Kdo jiný dělá ve škole největší bordel?“

„Potter a Black.“ Kdo jiný, že ano?

„Tentokrát těsně vedle. Protiva. Zdemoloval pět regálů a roztrhal hromadu knížek. Pinceovou skoro kleplo, když to uviděla.“ Vyprskla jsem smíchy a pokropila stůl před sebou kousky toastu. Ta baba stoletá bude běsnit ještě měsíce.

„Copak se tady řeší?“ usmívala se na nás Nicol, zatímco pohledem hledala na stole něco, co by jí chutnalo. Rukávem jsem přetřela mnou zprasený stůl, chmátla po posledním toastu s tuňákem a škodolibě se usmívala.

„Hej! To bylo moje!“

„Neříkej!“ vyplázla jsem na ni jazyk a s chutí se do něj zakousla, zatímco má druhá ruka osvobozovala můj obličej od vlasů. „Co to máš za bichli?“ Vytáhla jsem Pheobe z brašny jednu obzvlášť tlustou knížku a podívala se na název. Historie přeměňování. Pane Bože, ty to vidíš! Kdo by se to chtěl učit?

„McGonagallová tvrdila, že bude plus se na to alespoň podívat. Ráda bych měla z přeměňování alespoň přijatelné, abych prošla.“

„Můžu?“ natáhla se pro knížku Nicol a začala si prohlížet obsah. Další takový šprt.

„Jo!“ vyhrkla najednou Phe a poprskala mě kakaem, „mám ti od Ricka vyřídit, že se máte dneska sejít na menší poradu ohledně famfrpálu.“

„Co? V prosinci?“

„No, říkal něco o tom, že se potřebuje se všema domluvit, na kdy může zamluvit hřiště. Chce prý začít trénovat co nejdřív. Víš, že nám jde o druhý místo.“

No jo, kdo by to nevěděl. Vždycky nám šlo nejlíp o druhý místo. První si vždycky zabral milovaný, všemi oslavovaný Nebelvír s Jamesem Potterem v čele. Taky by mohli někdy prohrát. Není to fér.

„Hmm, v kolik tam máme být? Vůbec - kde máme jít?“ zamračila jsem se a zívla.

„Tam kde vždycky, v tu samou dobu.“

„Jako počkej,“ zarazila jsem ji, „to ti řekl nebo sis to vymyslela?“

„Takhle přesně mi to řekl.“

Eh, mám problém. Tam kde vždycky – no, nejčastěji jsme byli v učebně formulí, v tu samou dobu... Dejme tomu, že tam dorazím v osm, takže mám ještě hodinu čas.

Moje uvažování přerušil řev u vstupu do síně. Téměř všichni se otočili, aby zjistili, kdo jej způsoboval. Poberti. To je jasné. Když procházeli kolem nás, zachytila jsem Jamesův pohled a usmála se na něj. On umí být tak příjemný společník. S ním se dá povídat téměř úplně o všem. Nechápu Evansovou, co proti němu pořád má?

„Rem dneska vypadá nějak nemocně,“ zamračila se Nicol a Phe pokývala hlavou.

„Něco se mi na něm nezdá. Je takový vždycky pár dnů v měsíci,“ přimhouřila oči.

„Neřešte ho, každý má něco. Ty taky nejsi pár dnů v měsíci zrovna ve své kůži.“ Nicol se ušklíbla a hodila Phe zpět její knížku.

„Mi se dneska tak strašně nic nechce – ale musím. Musím udělat ty stupidní úkoly, protože v neděli budu mrtvá úplně.“ Znovu jsem zívla a sesbírala se z lavičky. Holky vstaly zároveň se mnou.

Pár metrů od brány do síně jsem zívla tak mocně, až jsem si málem vykloubila panty.

„Páni! Ségra! Ty máš pětilitrovou držku a dvě plomby!“

„Sebe, ty jsi debil,“ rozesmála jsem se a pokoušela se mu vyhnout. Vhledem k tomu, že se zřejmě rozhodl mě chytit, to nešlo snadno.

„Hele počkéj! Bych ti chtěl někoho představit.“ Chytil mě, přehodil přes rameno a vyšel zpět k místu, kde okomentoval můj chrup. Kapitulovala jsem. Prostě nemám šanci. Když on něco chce, tak to musí být... hmm, to mi někoho připomíná. Mě?

„Doufám, že ten člověk alespoň bude stát za to, když po mě chceš, abych ten kus, cos mě vrátil, šla zase zpátky.“

„Co ty bys nechtěla,“ uchechtnul se a celkem nešetrně mě hodil zpátky na nohy. Stihla jsem akorát tak překvapeně vřísknout a chytit se za kotníky, ve kterých mě neuvěřitelně zabolelo. Aniž by se brácha staral o to, jestli vidím, koho mi to představuje, začal. „Takže, Joshi tohle je Jane. Jane, Josh,“ ušklíbnul se.

Teprve teď jsem vzhlédla. Přede mnou se tyčil asi metr osmdesát vysoký kluk. Krátké rozježené blond vlasy, modré oči, příjemný úsměv a hodně dobrá postava. Představit mi ho ještě minulý rok, asi bych se zamilovala. Zřejmě mě ale Black na dlouho odradil od dalších vztahů. Tím líp.

„Ahoj,“ vstala jsem a podala mu ruku, „to ty jsi ten kluk, který hrál tehdy na pozemcích na kytaru?“

„Jo,“ rozesmál se, „to jsem byl já. Vidím, že paměť máš dobrou.“

„Na kraviny ji mám přímo vynikající.“

„JANE!“

„Promiň, už musím jít. Čau!“

S omluvným úsměvem jsem se rozběhla směrem k holkám a cestou stihla praštit Seba do břicha za to, jak hnusně mě hodil na zem.

 

„Ne. Řekni mi, že tohle není další úkol,“ vzdychla jsem zničeně a dopadla na stůl před sebou. Moc dlouho tady netrčíme, ale i ta hodina neustálého opisování, škrtání a vpisování bohatě stačí.

„Je. Z lektvarů.“

Nicol zničeně zaskučela, „Tohle už fakt ne! Nehraju!“

„Kolik je vůbec hodin?“ Přitáhla jsem si k sobě nejbližší knížku, abych ji použila jako polštář.

„Skoro půl devátý,“ oznámila mi Phe a znuděně se protáhla. „Poslyš... nemáte dneska tu schůzku o famfrpálu?“

„Do hajzlu!“

 

„So-sorry,“ vyhrkla jsem hned, co sem rozrazila dveře učebny, „dělala jsem úkoly a tak trochu jsem zapomněla si hlídat hodiny.“

„To je v pohodě, polovina týmu ještě pořád nedorazila,“ ušklíbnul se na mě kapitán našeho družstva, Rick Dallin.

„Možná to bude tím tvým ohromujícím sdělení o místě a času,“ vyplázla jsem na něj jazyk a ztěžka dopadla na nejbližší lavici. Tohle je za trest, tolik pohybu za ráno.

„Nemůžu za to, že mají tak špatnou paměť.“

„Ne, oni nemůžou za to, že ty se tak blbě vyjadřuješ.“

„Hele, drahouši. Neser mě!“ rozesmál se a hodil po mě starý Camrál, který odněkud vyhrabal. Prosvištěl mi kolem hlavy a trefil do žaludku Eddyho, druhého odrážeče – mého parťáka. Ovšem není vůbec jisté, jak dlouho na tomhle postu vydržím, jelikož mé fyzické síly přestávají stačit.

„Ty jsi debil, Ricku. Zmasakruješ si tým ještě před sezónou,“ zaskuhral Eddy a hodil ho zpět. „Co to vůbec je za zdechlinku rozpáranou?“ trefně okomentoval tu hnědooranžovočervenou kouli, ze které během letu vypadávaly kousky výplně.

Náhle se vrhl ke mně a začal mě hladit po stehnu. „Já se tak těším, až budu zas mlátit holí do potlouků!“ šklebil se pobaveně.

„Nevím. Já bych tou holí momentálně nejradši mlátila tebe, a jestli tu ruku okamžitě nedáš pryč, přísahám, že to udělám.“

„Stále stejně nepříjemná,“ ušklíbl se a spokojeně se rozvalil na jedné blízké židli, načež mi strčil svoje nohy téměř až pod nos. „Měla bys s tím něco dělat, vždyť takhle odradíš všechny zájemce,“ pochechtával se, zatímco jsem se snažila mu ty smradlavý hnáty shodit dolů.

„BUBUBU!“ rozrazila dveře Berta a oslnila nás svým žlutým chrupem. Eddy se otočil po směru toho záření, díky čemuž jeho nohy konečně opustily stůl a on židli.

„Jakjstesemělizlatíčka,jánaprostoskvěle!Normálně,včeraměmálemtrefilšlak!VítejaknámMcGonagallovánavalilatolikúkolů,notakjájsemjechtělaudělat,ne.Nohovno!Zacelýdenjsemnenašlaabsolutněnic!“ Musela jsem si prostě zacpat uši. Tak rychle a hlasitě jsem ještě nikdy v životě nikoho mluvit neslyšela. Navíc, Berta se neposlouchá dvakrát příjemně. Její hlas mi připomíná nehty škrábající po tabuli. Občas v něm zazní příjemnější tón rozvrzaných vrátek, a když se opravdu zadaří, tak to připomíná vřískot týrané kočky.

„Berto, říkám ti to asi po milionté: Nechlastej už to kafe.“ Edd se těžce sbíral ze země a kouzly dával dohromady rozpadlou židli.

„Mno,“ Rick si zničeně promnul oči, zatímco se zadkem snažil trefit na stůl, „vypadá to, že tu dneska ztvrdnem na hodně dlouho. Víte...“

V této chvíli jsem usnula, takže jeho monolog mi téměř unikl. Ovšem část jsem ještě zachytila, když mě o dvě a půl hodiny probudil chrápající Peter – jeden ze tří střelců.

Zvláštní, za dobu, co jsem spala, dorazili i ostatní.

„...vymýšlel jsem to týdny. Řekl bych, že tak máme šanci i na Nebelvír. Co tomu říkáš, Jane?“ A do háje.

„No, je to tak skvělý, že mi to musíš znovu zopakovat,“ pokusila jsem se o nevinný úsměv. „Vážně excelentní, těším se, až budeme trénovat.“

Thomas sedící na vedlejší lavici se tiše uchechtnul a Rick po mě hodil křídou. „Jak máme do háje vyhrát, když chrápete v době, kdy vám vysvětluju strategii!“

„Ricku, ještě máš třičtvrtě roku, abys nám ji dostatečně dobře vysvětlil,“ protahovala se znuděně Ellen.

„Ale vy to nechápete! Letos čekají půlku našeho týmu OVCE! Nebude tolik času na tréninky, když se budou šrotit!“ Našeho drahého kapitána se zmocnila mírná hysterie a začal vysvětlovat složitost budoucích situací. S klidem jsem si opět lehla a dala volný průchod své únavě.

OVCE... ach ne. Před mýma zavřenýma očima se zjevovaly vážně příjemné výjevy – stohy a stohy poznámek, hromady knížek, naštvaní profesoři, Pinceová, Filch... to je za trest.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Hayddé, 6. 4. 2008 18:41)

je to luxusní, nic jinýho se k tomu nedá říct

=)))

(Maysie, 6. 4. 2008 16:56)

Mě všechno co napíšu příjde trapný, jakmile to dopíšu... takže to raději zveřejňuju hned... já nvm... =D
No to by jsme mohly... představa souložících duchů...xD A stejně bych tam zůstala s Jamesem =D

:DDD

(LilyJane, 6. 4. 2008 12:26)

pasu-Hanka: jj je naprosto totálně o ničem :D, ale taky je to řekla bych poslední takhle oddechová kapitola.

Siri: ráda bych ti tu radost udělala ale bojím se, že tak často jak by sis přála, se tam nejspíš neobjeví.

Maysie: :D Ale skoro to bolelo normálně :D (to překonávání myslím) Tak ale já náhodou píšu pořád něco, akorát, že se mi nechce to zveřejňovat, páč se mi to nelíbí a je to trapnýýý :D Btw: ale mohly bysme zas otravovat Susie, ať něco napíše. Poslední dobou na to docela sere :D

=)))

(Maysie, 5. 4. 2008 19:20)

Páni, překonala ses a po roce kapitola, zírám =D A to spaní o strategii, no úžasný =D

Siri

(Micky, 5. 4. 2008 15:44)

ať tam hraje pls víc Siri,ale néé jako naprostej debil =)

No... :DD

(pasu-Hanka (pasu.wgz.cz), 5. 4. 2008 10:26)

Kapitolka je hezká, i když si měla pravdu že trochu oddechová, ale nevadí :D I tak jsem se tlemila od začátku do konce a těším se, co bude dál, protože ty vždycky dokážeš nějak překvapit nečekaným zvratem ;))